Holedeč s Holedečkem
K obci Holedeč patří kromě vesnice Holedeč ještě blízká skupina domů Bukovina (jihozápadním směrem), Nový a Zlatý mlýn, poslední zvaný též Starý mlýn, stanice Sádek včetně lesní restaurace městského pivovaru v Žatci a sotva ¾ km severně vzdálená farní ves Holedeček. Rozloha celkové obecní plochy činí 1171 ha 99 a. Starosta obce Holedeč je také představeným obce v Holedečku.
Holedeč
Leží v široké kotlině na silnici Žatec - Rakovník, okolo břehů Zlatého potoka. Vzdálenost od Žatce činí 5 km, od příští železniční stanice Měcholupy 2,5 km.
Vesnice, která čítá 105 domů s 685 obyvateli, je sice nepravidelně založená, ale se svými čistými domy vyzdobenými předzahrádkami působí velmi přátelským dojmem. Na obou stranách silnice Žatec - Rakovník stojí velké selské domy, které prozrazují větší majetek. Velká část místních budov lemuje levý břeh Zlatého potoka. Nachází se zde také místní kaple s věžičkou se zvonem, postavená obcí roku 1855. Vozovou cestou se dojde k jihovýchodní části obce Bukovina ležící u lesního okraje.
Na jižním konci obce u mírně stoupající silnice až k jejímu odbočení do lesa vyčnívají do výše mohutné topoly. Podél vede západním směrem buštěhradská železnice a na druhé straně kolejí se zvedá Chlumecký vrch. Na severovýchod terén stoupá k Janovu vrchu, zčásti holého, částečně borovicemi osázeného pohoří, ze kterého se téměř každoročně sesunuje zemina.
Bohatá lesní oblast, která se rozprostírá nad plochou 446 ha, patří městské obci Žatec; pouze 20 ha náleží holedečským majitelům. Mohutné lesní porosty tvoří všechny původní druhy dřevin, ale největší část jehličnaté stromy. Z temného lesa prosvítá nám vstříc restaurace měšťanského žateckého pivovaru postavená ve švýcarském stylu. Lavice a stoly ve stínu mohutných lesních stromů zvou k odpočinku a občerstvení, pohodlné cesty vedou všemi směry. V letním období, zvláště v nedělních a svátečních dnech je tato idylicky umístěná restaurace hojně navštěvována, zejména žateckými výletníky, kteří se tady věnují společenské zábavě, nebo se v prostorném sále za znění hudebních nástrojů oddávají tanci. Bezprostředně u restaurace vede stranou silnice Žatec - Rakovník. Tato, jakož i docela blízká železniční stanice Sádek umožňuje pohodlný návrat domů.
Údolí Zlatého potoka slouží téměř výhradně pěstování chmele. Zde vyskytující se, velmi úrodná aluviální země poskytuje množstvím a kvalitou většinou velmi uspokojující sklizeň. Na čedičových a písčitých půdách, které se rozprostírají kolem jižního a východního svahu údolí, převládá pěstování obilovin, okopanin a pícnin. Také tady, za deště v pravý čas, se vyplácí sedlákovo úsilí, které je odměněno dobrými výtěžky. Přes Zlatý potok, který protéká místní oblastí od jihu k severu, vede most se železnou konstrukcí vybudovaný okresem v roce 1899.
Sotva byl tento most dokončen, tak si vyžádal svoji oběť. Tehdejší starosta Anton Stark chtěl v noci z 8. na 9. listopadu most přejít, ve tmě se ale dostal k opěrné zdi zachycující násep nacházející se vedle, přes kterou spadl. Potlučený a omráčený se dovlekl pravděpodobně až do středu potoka, kde zůstal vyčerpáním ležet a utopil se.
K dopravě slouží kromě okresní silnice Žatec - Rakovník ještě oblastní silnice, která spojuje obec s Měcholupy. Holedeč patří do farního obvodu Holedeček a přísluší k poštovnímu úřadu a zdravotnímu obvodu Měcholupy.
Spolky zastupuje pouze hasičský spolek, založený roku 1879.
Živnost toho času čítá: 1 pekař, 2 dámské krejčové, 2 řezníci, 5 hostinských, 4 obchodníky, 1 kadeřníka, 4 obuvníky, 1 truhláře, 1 hodináře, 1 koláře, 1 tesařského mistra. Lesní správu obstarává vrchní hajný (nadlesní) a lesní hajný.
Současný starosta obce je majitel statku Hans Hoblik. Místní představený Anton Hauner.
Předchozí rychtář a starosta byl: Anton Kurz, rychtář do 1848, starosta Anton Sperling 1849 - 1862, Ambros Lässig 1862 - 1883, Anton Stark 1883 - 1888, Alexius Winkler 1888 - 1891, Franz Gerstenhöfer 1891 - 1895, Anton Stark 1895 - 1899, Ottomar Sperling 1899 - 1906, Alexius Winkler od 1./3. 1906 do srpna 1906.
Pravěké nálezy. Kolem Holedeče ve velmi výhodně položené oblasti, kde se počínaje nejrannější dobou usídlil kulturní člověk a mohl dlouhodobě vyživovat svoje stáda, jsou v kulturních výstavbách zastoupeny téměř všechny epochy. Především kultura s lineární keramikou prostřednictvím sídlištních nálezů. Je ale pravděpodobné, že ještě budou nalezeny různě situované hroby těchto starších kulturních fází mladší doby kamenné. Kultura se šňůrovou keramikou je doložena prostřednictvím nálezů kostrových hrobů a typickou keramikou. Z doby bronzové jsou známy: hrobové nádoby a umělecké předměty z bronzu starších kultur (unětický typ) a nálezy z hrobů se spálenými ostatky (lužická kultura). Keramické nálezy halštatské epochy a sídelní nálezy laténské epochy, posledně zmíněné zejména v údolí, jakož jednotlivé předměty římské kultury jsou zčásti reprezentovány v privátních sbírkách a částečně v prehistorickém muzeu v Teplicích.
V roce 1904 byl nalezen ve štěrkovišti na cestě do Měcholup mamutí zub dlouhý 175 cm.
Místní dějiny
Je sice nepochybné, že založení obou obcí Holedeče, ve slovanském dávnověku jmenovaných „Holedeč a Holedeček“ (Velký a Malý Holedeč), se událo již v době prvního osídlení žatecké země, i když první listinné zprávy sahají zpět pouze na počátek 14. století. V tomto čase zde byla usazena početná šlechtická rodina, která se pojmenovala podle svého sídla a postavila zde dvě tvrze. Tento šlechtický rod se také podílel na založení farního kostela a vykonával nad ním patronátní právo.
V roce 1318 seděl v Holedeči Jindřich z Holedeče, který žil se svými příbuznými a sousedy v nesváru, proto jeho hospodářskou usedlost přepadli a drancováním mu způsobili mnoho škody. Jindřich si tedy stěžoval u královského zemského práva a požadoval od Miloslava, Tomáše, Vocha a Mirzena (Miřej?) z Holedeče odškodnění ve výši 20 kop grošů od každého. Ze stejného důvodu podal žalobu také proti Vitoslavovi, Strziechovi a Jarekovi z Měcholup, Staßovi (Stachovi?) ze Stroupeče, Benešovi ze Žíželic, Tiburzovi (Ctiborovi?), Drzekovi (Diřekovi?), Rzywinovi (Řivínovi?) z Milčevse, Lorencovi a Zdeslavovi z Hořan a Janovi z Hřivic.
V roce 1332 byly zmíněny také majetky Vyšehradské kolegiátní kapituly v Holedeči; poté dne 30. ledna tohoto roku Albert z Kryr vyznal, že se svými syny, Hermanem a Alšikem (Alschickem?), od jmenované kapituly dle purkrechtního práva koupil vesnice Korczek (Korček?), Sýrovice, Měcholupy, pak 20 měřic v Holedeči a 50 měřic v Holedečku. V nedatované, avšak do roku 1341 spadající listině, která se týká dluhu 28 kop grošů (672 K), se vyskytují Buzko a Sulko z Holedeče, pak později (1362) se uvádí jako ochránci farního kostela v Holedečku šlechtici Purscho, (Burkhard), Myrin, Niklas, Liebhard a Velislav (zvaný Berka z Holedeče).
Přech z Holedeče, který uzavřel dohodu s Benešem z Měcholup o spoluvlastnictví statků, s úspěchem uplatnil v roce 1332 svoje práva na tyto statky před Úřadem desek zemských. Tentýž Přech se uvádí v roce 1398 jako svědek, vedle Přecha ze Lhoty a Jana ze Žaboklik, před lenním soudem v rozepři vedené Janem ze Sádku, který si nárokoval právo na vlastnictví v Přerubenicích. Přech je také uveden v letech 1399 - 1404 jako ochránce kostela v Holedečku. Kromě něho se ještě tou dobou objevují: Jakub (1383), Hašek (1401), Velislav (1404), Odolen (1399 až 1407), pak Oldřich a jeho bratr Jan z Holedeče (1407 - 1416).
Ofka, vdova Valkouna z Libořic, dlužila v roce 1414 Janovi z Holedeče 300 kop grošů a za tímto účelem využila svůj majetek v Libořicích jako zástavy. Po její smrti si vyprosil Odolen z Holedeče od krále Zikmunda (1437) její pojištěné věno ve výši 180 kop na tvrz a ostatní vlastnictví. Ještě v roce 1453 hájili bratři Jan a Hlaváč svůj majetek v Libořicích.
V době husitských válek seděli na tvrzi v Holedeči bratři Prokop a Oldřich z Holedeče; výše uvedení bratři Jan a Hlaváč byli asi synové posledně zmíněného. Jan hájil v roce 1437 po vdově Prokopa Kateřině věno v Holedečku vůči své sestře Zdeňce, manželce Jakuba Pátka ze Žatce; rovněž v roce 1454 vznesl svá práva na 2 lány pozemků v Měcholupech, avšak bez úspěchu. Také v roce 1461 je tentýž uveden ve sporu o majetek v Radkově (dvůr Radkov existoval v holedečských lesních polnostech už v 16. století. Zbytky zdiva a sklepní klenby nalezené v místě původní stavby pocházejí z tohoto dvora. Dvůr byl pravděpodobně zničený ve třicetileté válce).
Naposledy se ze šlechtického rodu Holedeč ještě objevuje Oldřich z Holedeče, kterému král Vladislav II., dne 13. června 1489 daroval majetek v Roztylech, Žíželicích a Čeradicích.
Statek Holedeč byl asi již dříve, nebo jen část téhož, převeden do vlastnictví jiné rodiny; neboť když v roce 1470 zemský sněm Čech stanovil vydání krajské vyhlášky k obraně země, přičemž na žatecký a rakovnický kraj připadlo 900 pěšáků, 100 jezdců a 30 vojenských vozů, byl mezi vyslanými odvodními komisaři v Holedeči jmenován také Smohař z Ročova. Na počátku 16. století se statek Holedeč objevuje v rozděleném vlastnictví Jana Borena ze Lhoty a Zikmunda Čelechoveckého. Několik poddaných posledně zmíněného unesli Dorotu, schovanku Borena, ten proto podal u královského nejvyššího soudu žalobu proti svému sousedovi panství Čelechoveckému a jeho poddaným, pastýřům Janovi Hutzlovi, Hendlovi z Holedeče a Hendlovi, podkonímu zemřelého Bohuslava Chotka. Jelikož se kromě pastýře Jana Hutzla žádný obžalovaný nedostavil k soudnímu jednání, byli tito dne 13. května 1519 odsouzeni, pastýři se poskytl odklad jeho pokuty. Zikmund Čelechovec se dostal později do dluhů. Jeho věřitel Tobiáš Lhota ze Lhoty svoji pohledávku postoupil Mikulášovi Sulekovi z Hrádku, který tutéž přenechal Mikulášovi Hýzrlemu z Chodů. Když se tento od Zikmundova nástupce Strachoty staršího z Kralovic nedomohl žádné platby, nechal podkomoří Burian Medek z Valdeku dne 15. prosince 1527 vlastnictví Strachoty prostřednictvím komořího Matouše Baczeka ocenit a předat žalující straně Mikulášovi Hýzrlemu. K těmto majetkům patřily následující nájemníci:
K Holedeči:
Mikuláš platil daň 30 grošů; Bartl 50 grošů; Urban 56 grošů; šenkýř Jan 1 kopu grošů; Veitova vdova 26 grošů; Hrůza 32 grošů a 3 slepice, také 7 dní kosil; Hrůza platil 30 grošů, 7 dní kosil; Vaněk Kaliesch platil 2 kopy 4 groše; mlynář 3 kopy 12 grošů; Šimon 52 grošů; Masopust 32 grošů; Brosch (Brož) 1 kopu 24 grošů; jeho syn Janek 46 grošů; šenkýř Jan ze lhotského dvora platil 1 kopu, 2 slepice a 7 dní pracoval na vinicích; Jíra Hejpa platil 1 kopu 40 grošů a 2 slepice; Beneš 32 grošů a 7 dní roboty; Tůma platil 20 grošů, 6 dní roboty; Michálek platil 1 kopu.
K Holedečku:
Jan Lukáš platil 2 kopy a 4 slepice; Wolf 2 kopy 20 grošů a 4 slepice; Vávra 1 kopu grošů a 2 slepice; Trnka 1 kopu a 2 slepice; Mikuláš 2 kopy 40 grošů a 5 ½ slepice; právě tolik Vondra.
Tyto majetky, a to část dvora Holedeč se dvěma tvrzemi, se dvěma vnějšími opevněními a nájemními venkovskými dvory, potom část dvora Holedeček s nájemními dvory, mlýn nad Holedečem, rybník, příkop okolo tvrze a církevní patronát v Holedečku, prodal Mikuláš Hýzrle z Chodů Jindřichovi staršímu z Údrče za 1371 kop a 21 grošů (16 456 K). Ten měl dva syny, Jana a Václava, kteří si dědictví pozůstalé po otci v roce 1549 rozdělili, přičemž posledně jmenovanému připadly statky Holedeč a Holedeček. Ale už po 30 letech Václavovi potomci Jindřich, Vilém a Václav Údrčtí z Údrče tyto statky prodali městské obci Žatec. Koupě byla uzavřena v roce 1579, v úterý před Šimonem a Judou za 13 500 kop míšeňských grošů (81 000 K) a ve středu po svátku neposkvrněného početí P. Marie zanesena do zemských knih. Prodanými se jeví: vesnice Holedeč a Holedeček s 25 poddanými, s tvrzí, pozemky, loukami, lesy, mlýnem, ovčínem, vinicemi včetně nového dvora Radkov a příslušenství. Žatecká kronika podává o této koupi také ještě zprávu neznámého pisatele, že Burian Trčka jako český zemský podkomoří byl u této záležitosti úředníkem, za co jemu zaplatili 30 kop míšeňských grošů (180 K), že dále muselo být zaplaceno panu Schönfeldovi 50 kop a pánům vyslaných do Prahy 21 kop, a to primátorovi Gallusovi Horaždiovskému a magistrovi Martinu Humeliusovi. Zanesení do desek zemských stálo 100 kop (600 K). Zároveň je podotknuto, že převzetí těchto statků městem Žatec následovalo dne 9. prosince 1579, poté co císař Rudolf II. dne 2. prosince 1579 zanesení smlouvy do zemských desek schválil. Mezi majetkem města Žatec zkonfiskovaného kvůli účasti na povstání v letech 1618 - 1620 a předaného ke spravování královskému soudci byly také statky v Holedeči a Holedečku. Protože ale byla městská obec Žatec zcela zruinována stálým vyživováním císařského vojska, byly jí po opakovaných žádostech všechny její statky navráceny zpět, s podmínkou, že vesnice Holedeček a Holedeč budou přenechány za odhadnutou cenu baronovi Johannovi Kryštofovi z Paaru.
V roce 1628 byly vesnice Holedeček a Holedeč včetně lesů opět koupeny městskou obcí Žatec.
Podle kupní smlouvy ze dne 4. února 1737 přešel také takzvaný Düherschův dvůr z majetku Kristiána Sekerky ze Sedčic do vlastnictví města Žatec za kupní cenu ve výši 4 300 guldenů.
V roce 1781 přijel císařský rada pán von Schmied do Žatce, aby rozdělil vlastnictví obce, mezi tím také její vlastnictví v Holedeči, do soukromého vlastnictví.
Lesní celek zahrnující kolem 1000 jochů (stará plošná míra, pozn. překl.) u Holedeče, který se v současné době nachází ještě ve vlastnictví města Žatec, byl stejnému ponechán.
Mezi živelnými pohromami, které během doby zasáhly Holedeč, je nešťastná pohroma, která obyvatele postihla v důsledku povodně v noci z 25. na 26. května 1872, ještě ve smutné vzpomínce současné žijící generace.
Podle informací očitých svědků je o tomto děsivém dni, který obyvatelé tehdy zažili, oznámeno následující:
Povodně v roce 1872
Dne 25. května 1872, v sobotu před sv. Trojicí, se zvedla vichřice podobná orkánu doprovázená přeháňkou, která trvala asi až do 4. hodin. Touto dobou se obzor zatemnil mohutnými bouřkovými mraky, které se pozvolna přiblížily z jihozápadu. S krátkými přestávkami pršelo a hřmělo a zatímco navečer se tady déšť lil prudce proudem, rozzuřila se mezi Kryrami, Vroutkem a Jesenicemi silná průtrž mračen, která také způsobila prolomení hráze stebnického rybníka. Zakrátko byl Zlatý potok (dnes Blšanka, pozn, překl.) rozvodněný do takové výšky, že obyvatelé nízko položených staveb dokázali v místech zatopených vodou s námahou zachránit holý život, zčásti ale byli beznadějně ztraceni.
Neštěstí zasáhlo obyvatele zcela bez přípravy, krátce před půlnocí, když jich už hodně hluboce spalo. Spousta vody způsobila v Holedeči obrovské neštěstí. Ještě pozdě večer, kolem 10 hodiny, šlo hodně obyvatel přes most Zlatého potoka, jehož tok sice shledali velmi rozvodněný, ale nevzbudil v nich žádné obavy.
Už půl hodiny později probudilo obyvatele tlumené hučení stoupajících vln přitékajících strašnou rychlostí. S výjimkou Lössigových domů byly všechny budovy více či méně pod vodou. Několik samostatně stojících masivních domů, stodol a kůlniček nemohlo vzdorovat postupujícímu přírodnímu živlu a mizelo ve vlnách. Některé budovy byly tak zle poškozeny, že musely být odklizeny, v některých domech byly střechy proráženy ze zoufalství zčásti ručně. Pod troskami zřícených budov leželi utopení lidé a zvířata, které chytil divoký proud a nesl je ve změti nahromaděných klád a chmelových tyčí. Všude mrtvoly, jejichž pohled naplňoval hruď ubohostí a zděšením. 43 lidských životů zde bylo oplakáváno. Mnoho osob hledalo svoji záchranu na stromech, ba i ve výši komína se našla jedna žena, která se jen s velkou námahou dokázala dostat dolů ze svého záchranného útočiště.
Ve zcela vyplaveném domě č. 30 (na jeho místě stojí nyní Meisterschův hostinec) bydlelo 10 osob, vdova Helmichová i se svými 3 dětmi a obuvník Franz Grasser se svojí chotí, jedním tovaryšem a 3 dětmi. Všichni utonuli až na tovaryše, který, uchvácen vlnou, šťastně dosáhl topolu, jenž mu poskytl záchranu (proto byl v lidové mluvě nazýván Schusterův topol, buď pojmenování podle příjmení, či obuvníkův topol pojmenování podle živnosti). V domě č. 24 utonuli paní Gerstenhöferová se 3 dětmi a 2 služkami. Majitel domu se přichytil okenního kříže a pevně se ho držel, dokud nebezpečí nepominulo. Zázračným způsobem bylo zachráněno jeho nejmenší dítě. To leželo v kolébce, kterou proniknuvší voda vyzdvihla až ke stropu, jejíž výška ho ale již nezasáhla.
Dům č. 23 byl vyplaven a jeho obyvatelé, nádeník i s chotí a 2 dětmi nalezli smrt. Někdo našel tohoto muže, který držel choť a děti pevně obemknutýma rukama, v bahně; vlny ho uchvátily při pokusu o útěk. V kupeckém krámě se zachránili 3 osoby: muž, žena a dcera tím, že se chytili příčného trámu umístěného těsně na stropě místnosti a ve strastiplné poloze, visící na rukou, tělo až po prsa ve vodě, strávili několik hodin.
V domě č. 27 utonulo 5, v domě č. 17 osoby 4.
Od očitého svědka, který vesnici těžce postihnutou povodněmi navštívil bezprostředně po katastrofě, došly pražskému večerníku následující informace: Když jsem přišel k polovině rozbořeného domu pana Franze Gerstenhöfera, našel jsem jeho manželku, 3 děti a 2 služky již položené v rakvích. Franz Gerstenhöfer a jedno dítě byli jedinými osobami, které se v tomto domě jako zázrakem zachránili. Ze zařízení, dobytka a šatstva nezůstalo vůbec nic, takže si Gerstenhöfer musel na pohřeb svých bližních vypůjčit šaty. Nešťastník mě vyprávěl průběh strašlivé katastrofy následovně: „My šli jako obyčejně kolem 10 hodiny do postele, nechali jsme ale svítit v pokoji světlo, protože nepřetržitě hodně pršelo. Byl jsem bezstarostný, protože až do mého obydlí dosud ještě nikdy voda nepronikla a potok byl přece daleko. Navíc byl můj dům dokonale chráněn 3 sáhy vysokým zemním valem a sousední mohutnou kamennou zdí. Okolo ½ 11 mě náhle vzbudil obrovský rámus, který pocházel od zřícení domovního zdiva. Já a moje žena jsme vyděšeně vyskočili z postele. V tom samém okamžiku zhaslo světlo a já shledal ženu a děti mrtvé. Příval vody proudící dovnitř oknem je uchvátil i s půlkou domu. Já sám jsem se brodil jen k peci, která se ale hned poté zřítila. Měl jsem ještě tolik síly, že jsem se dostal až k jednomu oknu, kterým voda pronikala dovnitř méně. V zoufalství jsem vtěsnal svoji hlavu do okenního rámu větracího okna a tak jsem visel, volajíc o pomoc, až do 3 hodin ráno, napůl ve vodě, napůl ve vzduchu. Po 4 hodinách ukrutného strachu ze smrti se mi podařilo chytnout se zahradního plotu. Nyní jsem mohl, oblečený pouze do košile, dosáhnout sousedova domu, kde jsem dostal nějaké šaty. Když jsem se znovu vrátil ke svému napůl zničenému domu, zaslechl jsem za jedním oknem, kde tok vody zaklínil malé zahradní prkno, slabé naříkání. Odstranil jsem ho a zahlédl svoje dítě, jediné, které mi zůstalo naživu.“
Dne 6. června oznámil cestující pražskému večerníku: „U příležitosti svojí cesty z Karlových Var do Prahy, bylo mi příležitostně nabízeno, abych se díval na místa, kde Zlatý potok způsobil část svého nešťastného díla. Uviděl jsem krajinu mezi Měcholupy a Holedečem rozrytou a rozbrázděnou ničivým živlem s podemletými a zřícenými domy, které připomínaly spíše již ruiny. Spoušť, kterou povodeň způsobila v sotva 2 hodinách, se musí vidět na vlastní oči, aby si člověk dokázal vytvořit představu o neštěstí, které obyvatele zasáhlo nepřipravené ve spánku. To, co je zde k vidění, se může s jistotou přirovnat k silnému zemětřesení. Půda je částečně propadlá s příčnými a podélnými brázdami často 4 - 5 stop širokých. Kdysi tak krásné a bujné chmelnice jsou poničené naplavenými drolinami (kamenným říčním štěrkem, pozn. překl.) takovým způsobem, že se jen stěží znovu zkultivují. Zlatý potok opustil svoje obloukové koryto na pravé stráni a energicky si přes všechny překážky razil cestu údolím. Kvůli nestálosti půdy je nyní zcela vyloučen úsek železnice. Hráz mezi Chlumeckým vrchem a Novým mlýnem v délce 150 sáhů se částečně propadla. Velmi mě uspokojila opatření Buštěhradské železnice pro zajištění přepravy cestujících a nákladů. Při příjezdu jednoho vlaku na straně poškozeného místa stojí také už na druhé straně připravený vlak. Lidé opustí vagon, aby přestoupili do fiakru nebo omnibusu, pomocí kterého dosáhnou v několika minutách protivlaku. Přeprava zboží je zajištěna prostřednictvím přepravce Steina ze Žatce. Pražák by se divil, že by na nápisech autobusů rozpoznal názvy tamějších hotelů, které jinak zprostředkovávají spojení mezi nádražími v Praze. Mě se dotklo toto tím příjemněji, protože byla rozšiřována zpráva, že se přeprava cestujících odbývá žebřiňáky. Posledně zmíněné jsem hromadně zahlédl během jízdy až do příští železniční stanice Sádek, protože se transport zboží na poškozeném úseku uskutečňoval po ose.
Vesnice Holedeč, kterou se při této příležitosti musí projíždět, nabízí děsivý pohled zpustošení a ubohosti a já věřím, že z postižených vesnic snad žádná tak strašlivě netrpěla, jako tato. V osamocené stojící stanici Sádek jsem našel improvizovanou, ale dobře zařízenou restauraci. V celé, ze strany buštěhradské železnice provedené úpravě se objevuje duch přičinlivého a obezřetného vedení a úsilí, učinit následky živelné pohromy cestujícím co nejméně patrné.“
Paní Gerstenhöferová, rozená Willomitzerová, která tuto strašnou noc přežila, o tom vyprávěla: „Byla jsem tehdy 19 - tiletá, již skoro v plné síle svého života, jinak bych nemohla tu strašnou noc asi přežít. Naše rodiče spali v obytném stavení, my děti u prarodičů v protilehlém výměnku. Protože silně pršelo, šli jsme toho večera do postele později. Bylo kolem 11 - ti hodin, když jsem v polospánku uslyšela hlas svého táty: „Voda! Voda!“. Rychle jsem vyskočila a běžela po schodech dolů. Když jsem se dotkla nohou země, zpozorovala jsem, že mi už voda sahá až po kolena. Brodila jsem se rychle skrz, abych se dostala ke stavení svých rodičů. Ale marně, nemohla jsem už do dveří. Poněvadž jsem se obávala nebezpečí, spěchala jsem probudit ze spánku ostatní lidi v domě. Tito byli ale už vzhůru a ukryti na půdě. Mezitím stoupla voda takovou rychlostí, že jsem se už nemohla vrátit zpět ke svým sourozencům. Nyní jsem se snažila dostat se do stáje, abych odvázala dobytek. Proniklo tu již tolik vody, že dobytek stál předníma nohama na korytech a hlavy vystrkoval do výšky, aby se neutopil.
S velkým úsilím se mi podařilo odvázat jednoho koně. Vyšvihla jsem se rychle na jeho hřbet a snažila se dostat se zvířetem na dvůr. Ale kůň zvedl hlavu do výšky a nehnul se z místa. S vynaložením své veškeré síly se mi podařilo doplavat na dvůr. Tady jsem se chytila oje od povozu, přelézajíc nejdříve bednu se štěrkem, pak shluk plovoucích prken. Avšak ty pod mýma nohama uplavaly a když jsem konečně dosáhla na kus zahradního plotu a cítila jsem se bezpečněji, zpozorovala jsem, že se odtrhly vrata od dvora a daly se do pohybu. Teď pro mě bylo největším nebezpečím, být strhnuta proudem. Ve svém strachu jsem křičela: „Táto, táto,! já musím pryč, nuže už mě nikdy více neuvidíš!“ Na můj úzkostný křik seběhl otec z půdy, šlápl vší silou na odtržená vrata od dvora a volal ke mně: „Dítě, dítě, snaž se jenom dostat do mé blízkosti!“ Smrtelná úzkost mi dodala sílu a už v tom samém okamžiku, kdy mě tato již opouštěla, mě otec chytil za vlasy a vytáhl mě k němu na dveře. Bezmocná, šaty roztrhané, vlasy plné chrastí, řas a bahna jsem ležela v jeho rukou. Mé záchraně následovala vleklá nemoc. Ještě do 3 hodin v noci stoupla voda. Před naším domem bylo tolik naplavených trosek, že jsme museli mnoho dní používat ke vstupu a východu štítové okno. Během celého léta nebyl náš dům obyvatelný.“
Hluboce dojímající, srdcervoucí scény byly ty, které se odehrávaly na místním hřbitově v Holedečku, když se politováníhodné oběti neblahé pohromy ukládaly k poslednímu odpočinku. Ještě politováníhodnější byly členové rodin, otcové, matky a děti, kteří se plačící a naříkající tísnili u otevřených hrobů. Když Jeho Excelence místodržitel pan baron Koller projížděl dne 29. května během inspekce zaplaveného kraje kolem, uslyšel žalostné volání a uviděl na hřbitově shromážděné davy lidu. Dal ihned zastavit a odebral se na boží půdu, kde se 6 rakví spouštělo do otevřeného hrobu. Vedle hrobu stála spínajíce ruce mladá dívka. Byla to jediná dcera zůstavší naživu rodině Helmichové. Tato sloužila u správce v Libočanech a po zprávě o záplavách spěchala domů, aniž by tušila neštěstí, aby navštívila své členy rodiny. Přišla, aby svojí matku a sourozence doprovodila ke hrobu. Pan místodržitel jí vyjádřil slova útěchy a nechal předat dar.
U této smutné příležitosti bylo povznášející to, jaký hluboký soucit a slitování tato zpráva všude vyvolala, jaká účast a ochota pomáhat se všude ukázala. Z města a venkova, obzvláště ze sousedních osad, docházely pro postižené významné peněžité dary, šatstvo, potraviny atd. Městská obec Žatec šla kupředu dobrým příkladem. Zde uskutečněná sbírka poskytla obnos ve výši 6066 zlatých 70 fl.; mimo toho byly odeslány postiženým rodinám celé vozy potravin a množství oděvů. V žateckém okrese asi nebylo osady, která by nepřispěla ke zmírnění útrap. Obzvláště vynikajícím způsobem se na záchranné akci podílel žatecký starosta Dr. Haßmann a lékárník Josef Podubetzky; prvnímu byl proto propůjčen Rytířský kříž řádu Franze Josefa a posledně zmíněnému zlatý záslužný kříž. Čestně vyzdvihnuta budiž také obětavá činnost tehdejšího starosty Ambrose Lässiga a polesného Kunze, kteří byli vyznamenáni zlatým záslužným křížem. Právě tak budiž nezapomenuto statečného železničního hlídače (jeho jméno nemohlo být bohužel zjištěno), který pomocí včasného upozornění železničního personálu zabránil snad ještě tragičtějšímu neštěstí. Jemu byla ředitelstvím udělena odměna a vyznamenání.
Na památku tohoto neštěstí slaví obec Holedeč každoročně koncem května pamětní den. Podle matriky úmrtí farního úřadu v Holedečku se při povodních v Holedeči utopili a na místním hřbitově v Holedečku pohřbili následující osoby:
1. Grasser Franz, obuvník 41 let
2. Grasser Agathe, obuvníkova žena 34 let
3. Grasser Anna, obuvníkova dcera
4. Grasser Franz, obuvníkův syn 8 let
5. Grasser Karl, obuvníkův syn 6 let
6. Helmich Anna, vdova nádeníka 35 let
7. Helmich Julie, dcera nádeníka 9 let
8. Helmich Marie, dcera nádeníka ¼ roku
9. Helmich Josef, syn nádeníka 12 let
10. Gerstenhöfer Katharina, žena sedláka 24 let
11. Gerstenhöfer Aloisia, dcera 4 roky
12. Gerstenhöfer Pauline, dcera 3 roky
13. Gerstenhöfer Berta, dcera ½ roku
14. Meder Marie, služka 16 let
15. Tippner Hermine, služka 14 let
16. Grasser Adelheid, dcera obuvníka
17. Grasser Marie, dcera obuvníka 3 roky
18. Moyses Aloisia, dítě nádeníka 6 let
19. Moyses Karl, syn nádeníka 10 let
20. Moyses Vilhelm, syn nádeníka ½ roku
21. Kultscher Theresia, dcera sedláka 9 ½ roku
22. Kultscher Eduard, syn sedláka 4 roky
23. Kultscherová Johanna, dcera sedláka 6 let
24. Guhl Aloisia, služka 27 let
25. Guhl Anna, dcera služky 7 týdnů
26. Landisch Josef, nádeník 52 let
27. Landisch Johanna, manželka nádeníka 34 let
28. Landisch Marie, dcera nádeníka 11 let
29. Landish Theresia, dcera nádeníka 8 let
30. Schramm Anna, obuvníkova žena 34 let
31. Schramm Anna, obuvníkova dcera 6 let
32. Gerstenhöfer Hedwig, služka 21 let
33. Gerstenhöfer Anna, dcera 1 rok
34. Gerstenhöfer Rudolf, zedník 28 let
35. Luderer Ambros, syn nádeníka 8 let
36. Tamshorn Anton, tesař 33 let
37. Tamshorn Anna, dcera 10 let
38. Landisch Albine, dcera nádeníka ½ roku
39. Tippner Theresia, sedlákova dcera 12 let
40. neznámá žena 36 let
41. neznámá žena 30 let
42. neznámá dívka 1 rok
43. Blasche Adolf z Libořic 33 let
Na místní kapli a na domě č. 64 je ještě dnes vidět úroveň hladiny vody oné nešťastné noci. Příslušná značka ukazuje výšku vodního sloupce přibližně 2 metry.
Již v roce 1621 se v Holedeči uvádějí některá jména rodin, které existují ještě dnes, např. Eisenstein, Gerstenhöfer, Roßbach, Singer, Stark, Jakob, Kurz atd.
V roce 1715 zde vládl mor, 1846 byla budována silnice ze Žatce přes Holedeč.
V roce 1822 vyhořel obytný dům č. 49, 1860 bylo zničeno ohněm č. 28 Josefa Horáka a sousední stodola patřící Franzovi Schellerichovi (nynější majitel Eduard Bley).
1863 vyhořel obytný dům Antona Kurze č. 48 (nyní patřící Ferdinandovi Hohlerovi), 1878 stodola patřící k č. 53 (nyní ve vlastnictví Antona Grosche) a r. 1897 zasáhl blesk obytný dům Eduarda Nejedlého č. 59 a způsobil požár.
Krupobití v roce 1856 způsobilo významné škody na polích, v červnu toho roku 1872 byly zemědělské plodiny opětovně zničeny krupobitím. Přibližně až do roku 1865 bylo v Holedeči a Holedečku dočasně, zvláště v zimních měsících, nastěhováno vojsko, tenkrát patřící k posádce v Žatci. O tomto ubytování svědčí název „Vojenské stáje“, se kterým se ještě dnes označují stáje tehdy obsazené kavalerií. V roce 1866 tady byla při průchodu vojsk ubytována přes dvě noci a 1 den a na zpáteční cestě přes 5 dní pruská armáda.
Holedeček
Holedeček leží na levém břehu Zlatého potoka (dnes Blšanka, pozn. překl.), vzdálená 4,5 km na jih od Žatce a 3 km od příští železniční stanice Měcholupy. Obec čítá 31 domů se 175 obyvateli. Na západní straně, docela blízko vesnice, překračují koleje buštěhradské železnice silnici Žatec - Rakovník. Na východě ohraničuje údolí řídce zalesněný Janův vrch, na jihozápadě lemují místní oblast svahy Chlumeckého vrchu.
S výjimkou polností ležících dál kolem Janova vrchu je půdní oblast velice úrodná, takže všechny zemědělské plodiny dospějí ke zdárnému vývoji. V dolině, kde ornou půdu tvoří sprašové zeminy a velmi úrodné aluviální jílovité zeminy, se nacházejí především chmelnice. Hlína vytěžená ve zdejším ložisku je využívána k výrobě cihel, které tím získají na kvalitě.
Holedeček má kruhovitou náves s většinou s přízemními, ohnivzdornými domy. Na východní straně se na návrší zvedá farní kostel zasvěcený sv. Bartoloměji; vzdálená sotva 200 kroků od něho, stojí jednopatrová farní budova. Na jižním konci obce, těsně u silnice do Holedeče, leží hřbitov. Nová školní budova se nalézá mimo vesnici, na druhé straně silnice. Ta je postavena ve švýcarském slohu a obklopena půvabnou zahradou. Naproti ní se nachází dřívější budova školy. Dopravu zprostředkovává okresní silnice Žatec - Rakovník vedoucí kolem obce; druhá okresní komunikace do Veletic a Stránek byla dokončena v roce 1903.
Holedeček je farní obce, vlastní trojtřídní obecnou školu a je přidělena poštovnímu úřadu a zdravotnímu obvodu do Měcholup.
Starostou je současný majitel hospodářství Alexius Winkler.
Živnost a maloobchod zastupují: 1 hostinský, 1 kovář, 2 obuvníci, 1 švadlena, 1 kupecký krám a 1 obchodník s ovocem. Živnostenské společenstvo existuje od roku 1890.
Pravěké nálezy. U obce bylo osídlení doby bronzové. Nálezy z kulturních jam zůstaly většinou bez povšimnutí a ztratily se; jen málo nálezů se nachází v soukromém vlastnictví.
Místní dějiny
Kostel. Kostel a fara existovala už pře rokem 1346. Touto dobou byl farář z Holedeče pověřen vyhlašovat v kostele o nedělních a svátečních dnech slavnostní exkomunikaci Jaroslause Cliense de Dřimitz. Faráři z Holedeče se měnili velmi rychle, jak nás zpravuje následující: V roce 1362 sjednal farář Veit výměnu prebendy s farářem Václavem z Vysočan, k čemuž dali svoje svolení ochránci fary, rytíř z Holedeče a Jaroslav ze Stránek. Tento farář Václav mohl být ten, který se roku 1387 uvádí pod jménem „Wienko“. Jak dlouho onen farář v Holedeči byl, není známo. Jemu v roce 1399 následoval v držení farní důstojnosti Oldřich, který ještě ve stejném roce se svolením Přecha a Odolena z Holedeče, Nadslava z Veletic a žateckého měšťana Nikolause Geblenze (Koblenzera) přenechal výměnou svoji prebendu páterovi Janovi, potud oltářníka u sv. Leonarda v Čáslavi. Nadslav z Veletic svůj dvůr ve Stránkách v roce 1401 přenechal podle purkrechtního práva dědičnému nájemci a holedečského faráře proto za ztrátu desátku odškodnil tím, že kostelu v Holedečku daroval 42 ½ strychů orných polí, jednu část lesa „Luchy“ a pozemky, ze kterých nájemce Ondrák zaplatil 1 kopu ročního úroku. Mimo to obdržel farář ještě 2 strychy luštěnin jako desátek. S touto náhradou se nechtěl farář Jan spokojit, tedy už po 2 letech Holedeč opustil, aby farnost vyměnil s farářem Otou v Lužicích (u Kadaně). Když Oto už po tříletém působení zemřel, byl páter Jan, potud farář v Kujoredech (u Přimdy) za prebendu uveden do návrhu a také potvrzen. Ten brzy upřednostnil výměnu s oltářníkem litoměřického kostela Všech svatých, Václavem (1407). Rychlá výměna holedečských duchovních pastýřů trvala dále. Posledně jmenovanému farářovi Václavovi následoval velmi brzy páter Jan, který už v roce 1410 opět měnil s Petrem, farářem v Nepomyšli. Ten přijal v roce 1414 faru v Soběsukách, načež byl potvrzen páter Jindřich z Nahořečic. Jeho nástupce byl Hanuš (Jan), potud farář v Kolešovicích. S ním se uzavřela řada předhusitských farářů.
Příjmy fary, která v letech 1369 - 1405 zaplatila 24 grošů papežského desátku, se řadily k průměrně dotované prebendě. Patronátní právo vykonávali majitelé z Holedeče, rytíř z Veletic, Nadslav a Vilém a žatecká patricijská rodina Kobrenzova.
Pozdější osud fary a kostela nejsou známy.
Do začátku třicetileté války počínaje rokem 1626 byl holedečský kostel pouze filiálkou kostela v Žatci. Teprve roku 1788 se stal Holedeček opět nezávislou farou.
Pořadí duchovních od roku 1788: P. Norbert Lehmann 1788 - 1817; Gotthard Karl Durdik 1817 - 20; Michael Franz Fischer 1820 - 25; Lukas Josef Panhans 1825 - 37; Eduard Batka 1837 - 38; Alexius Ludwig Hallisch 1838 - 74; Gregorius Segl 1874 - 75 (5 měsíců); Milo Schornböck 1875 (8 měsíců); Roman Made 1875 - 76; Karl Králík 1876 - 81; Vitus Runt 1881 - 83; Erhard Gregor 1883 - 87; Alexander Beckert 1887 - 96; Galesius Šetka 1897 - 1901; Milo Vašta 1901 - do současnosti.
V roce 1902 pořídil farář Milo Vašta z vybraných peněz 3 nové zvony, které obdržely při svěcení vykonaném okresním vikářem páterem Josefem Brücknerem jména: Václav, Jan Křtitel a Maria.
Nynější hřbitov byl zřízen v roce 1867.
Na kaplích, sochách a křížích je uvedeno: kaple Panny Marie Pomocné založená farářem páterem Lehmannem, vzdálená 30 kroků od školní budovy; polní kříž u cesty do Žatce s nápisem postavený na pozemku zakladatele, zednického mistra Franze Lässiga; socha Panny Marie Pomocné blízko u silnice z Holedečku do Holedeče, zřízená farářem Lehmannem v roce 1816; kříž v Holedeči zřízený Dismasem Eisenmannem; kříž u topolové aleje zřízený Antonem Gerstehöferem; socha Krista Spasitele u cesty do Klůčku mezi 3 lipovými stromy, zřízená Franzem Lässigem z Holedeče a Wenzelem Strohnerem z Holedečku; železný kříž na kamenném podstavci s vyobrazením Krista Spasitele v poli „Tuna“ zakladatele Wenzela Richtera 1852; právě takový kříž s nápisem: „Ke slávě boha“ na poli Wilhelma Willomitzera v Holedečku, zřízený 1863 a velký dřevěný kříž na Chlumeckém vrchu.
Škola. Kdy byla zdejší škola založena, se nedá přesně zjistit, ale jisté je, že existuje už přes 120 let. Původně školní obvod zahrnoval kromě Holedeče a Holedečku také vesnice Stránky a Veletice. V tehdejší jednotřídní škole působili jako učitelé: Georg Seibert, Hallisch, Hubert Wildner, Franz Dolegni, Karl Jäger 1825 - 80. Během úředního působení posledně jmenovaného, který měl titul Vzorného učitele a obdržel stříbrný kříž za zásluhy, se škola v roce 1857 stala dvoutřídní. Po něm ve funkci řídících učitelů následovali: Laurenz Zettlitzer 1880 - 1. listopad 1880; venkovský řídící učitel Franz Horner 1. listopad 1880 - 1. březen 1881; Michael Sewelin 1881 - 93; Josef Michel 1893 - 98; venkovský řídící učitel Adolf Ingrisch 1. únor 1898 - 1. září 1898; venkovský řídící učitel Josef Schmalfuß 1. září 1898 - 1. březen 1899; řídící učitel Franz Horner 1. března 1899 - dodnes.
Industrializaci vyučovaly učitelky: Anna Pöhnert do 1881; Marie Böhm 1881 - 95; Anna Tittlbach 1. září 1895 do 1. prosince 1895; Albine Stanka 1. leden 1896 do současnosti.
Po dokončení nově vybudované školní budovy byla instituce ve školním roce 1900 - 1901 rozšířena otevřením třetí třídy.
Současný stav učitelského sboru: Franz Horner, řídící učitel; Josef Schmalfuß, učitel; Anna Miksch, učitelka; Albine Stanka, učitelka industrializace.
Povodeň z 25. na 26. května 1872 tu v polích a na chmelnicích způsobila značné škody. Veškerá půda v údolí s nejkrásnějšími pozemky sloužících většinou k pěstování chmele byla zaplavena, rozrušena, vyhloubena a zbavena úrodného povrchu, takže se ztratila nejen sklizeň v tomto roce, ale také bylo zapotřebí značných nákladů, aby zpustošené pozemky byly zase schopné výsadby. Škoda, jež zatopení způsobilo chmelovým tyčkovkám v důsledku odplavení půdy, činila mnoho tisíc zlatých. Naštěstí zde nebyl zmařen žádný lidský život.
Obec byla v posledních letech několikráte zasažena požáry. Tak vyhořela v roce 1849 stodola domu č. 1 (Vilém Willomitzer), 1885 obytný dům Aschenbrennera (nyní Antona Ladengasta) a v roce 1891 vypukly dokonce 3 požáry. V tomto roce se staly obětí plamenů stodoly u č. 12 (Alexius Winkler), u č. 4 (Josef, nyní Theodor Scheiter) a u č. 3 (Ambros Lässig, nyní Jan Hoblik). Vojenské ubytování a průchody vojsk viz. Holedeč.
