Menu
Obec Holedeč
obecHoledeč

Historie obce Holedeč

Holedeč

Nejstarší zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy se zde uvádějí vladykové Tomáš, Jindřich a Miloslav. Její název je odvozován od starého polského jména Goleda. V roce 1332 vlastnila část Holedeče vyšehradská kapitula. V 15. století byla Holedeč často majetkem protřelých válečníků. Za husitských válek na zdejší tvrzi sídlil Odolen z Holedeče, žoldnéř ve službách Zikmunda Lucemburského. V roce 1470 vlastnil vesnici Šmohař z Rochova, hejtman hotovosti žateckého a rakovnického kraje, která čítala tisíc mužů. Při soudním sporu o holedečské zboží v roce 1527 byl proveden odhad obce - tehdy zde hospodařilo 18 osedlých, což znamená, že Holedeč mohla tehdy mít kolem stovky obyvatel. Roku 1579 prodal Jindřich Oudrčský z Oudrče Holedeč městu Žatci za 13.500 kop míšeňských grošů. Město Žatec se ovšem aktivně podílelo na protihabsburském povstání v letech 1618 a 1620 a tak mu byl všechen majetek císařem po Bílé hoře konfiskován. V roce 1628 si Žatečtí za drahý peníz směli Holedeč koupit zpět.

25. květen 1872 znamenal pro Holedeč katastrofu.

Ničivá noční povodeň Zlatého potoka připravila v obci o život čtyřicet jedna osob, dospělých i dětí. Vesnice se změnila v rozvaliny. Nejstarším spolkem v Holedeči byli hasiči, založen v roce 1870, v roce 1911 vznikl zemědělský spolek. Za první republiky žili v Holedeči převážně Němci: v roce 1921 jich bylo napočteno přes 90 %. Nejvíce obyvatel zde žilo v roce 1930 - celkem 718. Holedeč (Grosse Holetitz) leží v nadmořské výšce 219 metrů.

Zákon pamatoval s památkovou ochranou pouze na drobnou jednolodní kapli s pseudorománským průčelím z 19. století. Tato kaple se však nedochovala. V obci bývala i tvrz, poprvé připomínaná roku 1420, kdy zde seděli bratři Prokop a Oldřich z Holedeče. Zanikla někdy koncem 15. století. Stávala snad u potoka, jako mnoho jiných tvrzí v našem kraji, stopy po ní však definitivně zahladily mnohé povodně.

               V roce 1929 byl v obci Holedeč a Holedeček vybudován vodovod a následně v letech 1930-1931 byla postavena úpravna vody, která je v provozu dodnes, pouze s jiným technickým vybavením.

 

nejstarší zmínka 1nejstarší zmínka 2

Objev keltské vesnice v Holedeči

PhDr. Vojtěch Peksa

Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, v.v.i.

V únoru roku 2020 byl při stavbě sítí a příjezdové komunikace pro rodinné domy v místní části Bukovina realizován záchranný archeologický výzkum, který přinesl zcela nečekané nálezy z mladší doby železné, tedy doby Keltů. Řečeno v archeologické „hantýrce“, byly zde prozkoumány kulturní vrstvy a zahloubené objekty. A to vše v kombinaci s artefakty, které nalezenou situaci pomáhají datovat, představuje pro oblast Žatecka zcela novou, dosud neznámou archeologickou lokalitu.

Co se konkrétně našlo na ploše stavby? Je třeba zmínit, že archeologie může pracovat pouze s tím, co se zachovalo pod zemí. V převážné většině případů se zachovávají jen zahloubené části objektů a staveb, jejichž často větší část stála nad zemí. Pozůstatky nadzemních konstrukcí v průběhu dalšího vývoje zmizely vlivem zemědělské činnosti nebo dalšími zemními úpravami. V Holedeči nám ale přálo štěstí a archeologické objekty byly dost hluboko na to, aby byly zemědělskou činností zcela zničeny. Všechny zde prozkoumané stavby využívaly ke svým konstrukcím dřevěné prvky, které se ovšem nedochovaly, a proto k jejich intepretaci a rekonstrukci musíme využít paralely z jiných lokalit a také etnografické záznamy. A jak archeolog pozná, že je na místě něco zajímavého? Důležitá je především spolupráce mezi archeology a stavebníkem, v tomto případě obcí Holedeč, bez toho bychom naší historii těžko posunuli. Stavba byla podle zákona řádně ohlášena a poté bylo třeba kontrolovat výkopové práce. Ve chvíli, kdy se v ploše výkopu objevily tmavě zbarvené hlinité vrstvy obsahující množství uhlíků ze spáleného dřeva a zlomky keramiky, bylo jasné, že byla objevena nová archeologická lokalita. Největším prozkoumaným objektem se stal částečně do země zahloubený dům, tzv. polozemnice. Výkop ho protnul takřka přesně v polovině, druhá část tak zůstala zachována mimo plochu budoucí příjezdové komunikace k domům. Jeden rozměr domu činil 4 m. Obvyklá velikost těchto staveb dosahuje plochy v rozmezí 16–25 m2. Funkci objektu neznáme. Obvykle tyto stavby plnily obytnou funkci, jelikož jejich částečné zakopání do země zvyšovalo tepelněizolační schopnosti. Naopak dobře jsme schopni rekonstruovat samotnou podobu domu, která se často na sídlištích Keltů opakuje. Na kratší stěně domu se nacházely tři dřevěné sloupy vynášející sedlovou střechu. Stěny pak byly vyplněny dřevěným výpletem z prutů a omazány hliněnou omazávkou, dnes bychom řekli omítkou.

A jak datovat prozkoumaný dům? Datování nám umožňují především střepy z keramických nádob. Keramika má velmi důležitou vlastnost, a to jsou její vývojové změny v průběhu času. V Holedeči se nám podařilo získat stovky archeologických nálezů a převážnou část z nich, stejně jako na většině archeologických nalezišť, tvoří již zmíněné zlomky keramických nádob. Jedná se o střepy z větší části hrncovitých či mísovitých nádob sloužících v době železné jako kuchyňské nádobí, případně byly určeny ke skladování potravin. Na základě keramické hmoty, výzdoby a tvarování okrajů nádob lze takovéto střepy datovat, tj. zařadit do jednotlivých období. Např. tato keramika datovaná do rozmezí let 400–330 před naším letopočtem, byla již vytvářena na pomalu rotujícím hrnčířského kruhu a povrch nádob byl zdoben např. plastickou výzdobou, případně se objevuje výzdoba utvářená pomocí kolků. Keramika má často jemný, tmavý a hladký povrch. Za výjimečné můžeme považovat dva druhy nálezů. První představuje tzv. skytská záušnice. Jedná se o drobný šperk tvořený měděným či bronzovým drátem potaženým stříbrem a stočeným do spirály. Pojmenování záušnice vyplývá z toho, že se tyto ozdoby nosily v oblasti uší jako součást pokrývky hlavy či nějakého účesu. Z Čech jsou dosud známy pouze 4 takovéto nálezy, a záušnice z Holedeče je tak teprve pátým exemplářem z Čech (!). Zásadní je ovšem také původ tohoto předmětu, který vysvětluje, proč jich archeologie u nás eviduje tak málo. Tyto záušnice jsou důkazem transkavkazských a středoevropských kulturních styků ve starší době železné. Jsou spojeny s pohybem několika kočovných etnik, díky nimž byl tento šperk integrován i do středoevropského kulturního prostředí. Záušnice se objevují na území Kavkazu či severního Černomoří. Nejčastěji se uvažuje o kočovnících nazývaných Skytové, kteří se od Černého moře přesunuli do oblasti dnešního Maďarska v 6. století př. n. l. Holedečskou záušnici tak můžeme označit za import, tedy předmět cizího původu, který se až k nám na Žatecko mohl dostat jako obchodní artikl, dar nebo kořist.

Další nálezy jsou mnohem záhadnější. Zhruba uprostřed zkoumané části domu se nacházela skupina osmi hliněných předmětů cibulovitého tvaru. Pracovně jsme je nazvali „Holedečské káči“. Ač se přímo o hračku káču nejedná, předměty svým tvarem tak trochu káču na první pohled připomínají. Všechny předměty jsou si podobné velikostí, jen místy rozdílná barva je dána různou teplotou při výpalu, např. v ohništi. Od kolegy hrnčíře vím, že lze takovýto tvar jednoduše uválet v dlani, a mohlo jej tak vyrobit klidně i dítě. Tím se dostáváme k samotné funkci. Mohlo by se jednat o hračky, ale jejich počet však svědčí o záměrné výrobě vyššího počtu identických předmětů. Může jít také o hrací kameny nějaké deskové hry typu dáma a podobně. Zatím se nepodařilo odjinud z Čech dohledat cokoliv podobného, snad nám tedy další výzkum přinese k těmto ojedinělým „káčám“ další informace.

             Na závěr zmíním ještě jeden nalezený předmět. O pár metrů dále byla prozkoumána sídlištní jáma hluboká 1 m. U takovýchto jam nelze přesně určit k čemu sloužily, ale předpokládáme, že zde vykopaná hlína posloužila k omazání stěn domů a prázdná jáma byla následně využita jako místo k ukládání odpadu. Tak se sem dostalo i velké množství střepů z rozbitých nádob, snad omylem také železný sekáč čili větší nůž. A bezesporu ztracená byla také na stejném místě nalezená bronzová spona. Spony byly určeny ke spínání oděvů pod krkem a patřily k nejdůležitějším součástem tehdejší módy. V tomto případě se jedná o nepříliš častou takzvanou maskovitou sponu, na které je plastickým způsobem znázorněna podobizna zvířete, člověka či imaginární bytosti. Pochází z 5. století před naším letopočtem a její výskyt je u nás soustředěn převážně v západní části Čech. Spony podobně jako keramika jsou díky svému tvarovému vývoji dobrým datačním prostředkem. I díky ní můžeme určit dobu trvání vesnice Keltů po minimálně celá dvě staletí, tedy od 5. do 4. století před Kristem. Věřím, že stávající i budoucí obyvatelé Bukoviny zde prožijí mnoho šťastných dnů, neboť místo je to staletími prověřené.

 

 

Obrázek 1: Pohled na zahloubený dům, tzv. polozemnici z mladší doby železné. Na menších výřezech je zobrazena rekonstrukce domu z uvedené doby a také představa podoby keltské vesnice tak jak si jí můžeme představit i v Holedeči.

zahloubený dům

Obrázek 2: Fotografie nejvýznamnějších nálezů – osmi hliněných „holedečských káč“, maskovité spony a skytské spirálovité záušnice.

Holedečské káči

   

Mamutí žebro s rytinou ryby.

  Proslulý je nález zlomku mamutího žebra s rytinou ryby. Té si povšiml až v roce 1927 archeolog Jaroslav Petrbok, který nálezy v Národním muzeu zpracovával. Svůj objev popisuje v soudobém časopise „Domov a svět“ těmito slovy: „Konečně došlo k preparaci všech kostí a při té k největšímu úžasu přišel jsem na úlomek mamutího žebra, které ozdobeno bylo rytinou, prvou to nalezenou v Čechách! Rytina představuje pravděpodobně rybu, jíž podobné nalezeny byly ve Francii. Česká rytina je dokonale stylisována, žel, že nebyla museu zachována celá, neboť žebro bylo přeraženo, a to až po nálezu, avšak scházející část se do musea nedostala“. Když v tomtéž roce místo nálezu v cihelně revidoval, vyslovil ovšem jisté pochybnosti, zda žebro s rytinou a ostatní kosti pocházejí ze stejné vrstvy, jako kamenné nástroje.  Specialisté totiž datují štípanou industrii z Holedče do období tzv. aurignacienu – nejstarší mladopaleolitické kultury v Čechách – a odhadují její stáří asi na 30 000 let.  Kdyby se potvrdilo, že i rytina ryby je stejně stará, šlo by patrně o nejstarší známý umělecký výtvor z našeho území. Nalezené kosti prozrazují, že se místní lovci živili masem z mamutů, nosorožců a koní.

(Beneš 1915, 38-39;  Skutil 1933, 49-52;  Neustupný 1947/48, 6-8;  Fridrich 1973,  396- 401)

rytina ryby

 

Holedeček

  O nejstarších dějinách obce, stejně jako o jejím názvu, lze říci prakticky totéž, co o Holedeči. Historické prameny často mezi oběma vesnicemi ani nedělají rozdílu - jejich majitelé byli většinou titíž. Holedeček byl vždy menší; vzhledem k jeho názvu to ani nebylo jinak možné. Při sčítání v roce 1527 hospodařilo v Holedečku jen šest sedláků, vesměs s českými jmény.

  V Holedečku ale existovaly tři instituce, bez nichž by se obyvatelé Holedeče v minulosti neobešli. Byly to kostel, škola a hřbitov. Kostel sv. Bartoloměje je písemně doložen už v roce 1346 v souvislosti s tím, že zdejší farář slavnostně vyobcoval z církve jednoho kacíře. V roce 1737 sv. Bartoloměj vyhořel a byl přestavěn do dnešní barokní podoby.

  Hřbitov byl zřízen v roce 1867. Počátky školy v Holedečku spadají do období panování Josefa II., přesné datum není známo. Dnešní školní budova byla postavena v roce 1900. 

    Česká škola pro děti z Holedeče, Holedečku, Stránek a Veletic byla otevřena roku 1935. Ze samostatných spolků zde byl založen jen jeden: krátce před koncem první světové války to byl Pius, jehož náplní byla podpora katolické literatury. Za první republiky, v roce 1921, tu žilo jen pět procent Čechů. Nejvíce obyvatel měl Holedeček v roce 1930 - celkem 224. Holedeček (Kleine Holetitz) leží v nadmořské výšce 221 metrů.

   Zákon pamatuje v obci s památkovou ochranou na celý areál kostela sv. Bartoloměje (kromě vlastní budovy kostela také na ohradní zeď a márnici). Památkové ochrany požívá i usedlost č.p. 8 (obytné stavení a stodola). U hlavní silnice na Žatec stojí barokní výklenková kaplička.

   V obci byla kdysi i tvrz (poprvé uváděna roku 1503), ale o jejím zániku (naposledy se připomíná roku 1579), ani o tom, kde stála, se nedochovaly žádné zprávy.

Překlad tzv. Tutteho kroniky - Der politische Bezirk Saaz. Eine Heimatkunde, Saaz 1904

Holedeč s Holedečkem

       K obci Holedeč patří kromě vesnice Holedeč ještě blízká skupina domů Bukovina (jihozápadním směrem), Nový a Zlatý mlýn, poslední zvaný též Starý mlýn, stanice Sádek včetně lesní restaurace městského pivovaru v Žatci a sotva ¾ km severně vzdálená farní ves Holedeček. Rozloha celkové obecní plochy činí 1171 ha 99 a. Starosta obce Holedeč je také představeným obce v Holedečku.

Holedeč

       Leží v široké kotlině na silnici Žatec - Rakovník, okolo břehů Zlatého potoka. Vzdálenost od Žatce činí 5 km, od příští železniční stanice Měcholupy 2,5 km.

       Vesnice, která čítá 105 domů s 685 obyvateli, je sice nepravidelně založená, ale se svými čistými domy vyzdobenými předzahrádkami působí velmi přátelským dojmem. Na obou stranách silnice Žatec - Rakovník stojí velké selské domy, které prozrazují větší majetek. Velká část místních budov lemuje levý břeh Zlatého potoka. Nachází se zde také místní kaple s věžičkou se zvonem, postavená obcí roku 1855. Vozovou cestou se dojde k jihovýchodní části obce Bukovina ležící u lesního okraje.

       Na jižním konci obce u mírně stoupající silnice až k jejímu odbočení do lesa vyčnívají do výše mohutné topoly. Podél vede západním směrem buštěhradská železnice a na druhé straně kolejí se zvedá Chlumecký vrch. Na severovýchod terén stoupá k Janovu vrchu, zčásti holého, částečně borovicemi osázeného pohoří, ze kterého se téměř každoročně sesunuje zemina.

       Bohatá lesní oblast, která se rozprostírá nad plochou 446 ha, patří městské obci Žatec; pouze 20 ha náleží holedečským majitelům. Mohutné lesní porosty tvoří všechny původní druhy dřevin, ale největší část jehličnaté stromy. Z temného lesa prosvítá nám vstříc restaurace měšťanského žateckého pivovaru postavená ve švýcarském stylu. Lavice a stoly ve stínu mohutných lesních stromů zvou k odpočinku a občerstvení, pohodlné cesty vedou všemi směry. V letním období, zvláště v nedělních a svátečních dnech je tato idylicky umístěná restaurace hojně navštěvována, zejména žateckými výletníky, kteří se tady věnují společenské zábavě, nebo se v prostorném sále za znění hudebních nástrojů oddávají tanci. Bezprostředně u restaurace vede stranou silnice Žatec - Rakovník. Tato, jakož i docela blízká železniční stanice Sádek umožňuje pohodlný návrat domů.

       Údolí Zlatého potoka slouží téměř výhradně pěstování chmele. Zde vyskytující se, velmi úrodná aluviální země poskytuje množstvím a kvalitou většinou velmi uspokojující sklizeň. Na čedičových a písčitých půdách, které se rozprostírají kolem jižního a východního svahu údolí, převládá pěstování obilovin, okopanin a pícnin. Také tady, za deště v pravý čas, se vyplácí sedlákovo úsilí, které je odměněno dobrými výtěžky. Přes Zlatý potok, který protéká místní oblastí od jihu k severu, vede most se železnou konstrukcí vybudovaný okresem v roce 1899.

 

       Sotva byl tento most dokončen, tak si vyžádal svoji oběť. Tehdejší starosta Anton Stark chtěl v noci z 8. na 9. listopadu most přejít, ve tmě se ale dostal k opěrné zdi zachycující násep nacházející se vedle, přes kterou spadl. Potlučený a omráčený se dovlekl pravděpodobně až do středu potoka, kde zůstal vyčerpáním ležet a utopil se.  

                                  

       K dopravě slouží kromě okresní silnice Žatec - Rakovník ještě oblastní silnice, která spojuje obec s Měcholupy. Holedeč patří do farního obvodu Holedeček a přísluší k poštovnímu úřadu a zdravotnímu obvodu Měcholupy. 

       Spolky zastupuje pouze hasičský spolek, založený roku 1879.

 

       Živnost toho času čítá: 1 pekař, 2 dámské krejčové, 2 řezníci, 5 hostinských, 4 obchodníky, 1 kadeřníka, 4 obuvníky, 1 truhláře, 1 hodináře, 1 koláře, 1 tesařského mistra. Lesní správu obstarává vrchní hajný (nadlesní) a lesní hajný. 

 

       Současný starosta obce je majitel statku Hans Hoblik. Místní představený Anton Hauner.

 

       Předchozí rychtář a starosta byl:  Anton Kurz, rychtář do 1848, starosta Anton Sperling 1849 - 1862, Ambros Lässig 1862 - 1883, Anton Stark 1883 - 1888, Alexius Winkler 1888 - 1891, Franz Gerstenhöfer 1891 - 1895, Anton Stark 1895 - 1899, Ottomar Sperling 1899 - 1906, Alexius Winkler od 1./3. 1906 do srpna 1906. 

 

       Pravěké nálezy. Kolem Holedeče ve velmi výhodně položené oblasti, kde se počínaje nejrannější dobou usídlil kulturní člověk a mohl dlouhodobě vyživovat svoje stáda, jsou v kulturních výstavbách zastoupeny téměř všechny epochy. Především kultura s lineární keramikou prostřednictvím sídlištních nálezů. Je ale pravděpodobné, že ještě budou nalezeny různě situované hroby těchto starších kulturních fází mladší doby kamenné. Kultura se šňůrovou keramikou je doložena prostřednictvím nálezů kostrových hrobů a typickou keramikou. Z doby bronzové jsou známy: hrobové nádoby a umělecké předměty z bronzu starších kultur (unětický typ) a nálezy z hrobů se spálenými ostatky (lužická kultura). Keramické nálezy halštatské epochy a sídelní nálezy laténské epochy, posledně zmíněné zejména v údolí, jakož jednotlivé předměty římské kultury jsou zčásti reprezentovány v privátních sbírkách a částečně v prehistorickém muzeu v Teplicích.  

       V roce 1904 byl nalezen ve štěrkovišti na cestě do Měcholup mamutí zub dlouhý 175 cm.

 

Místní dějiny

 

       Je sice nepochybné, že založení obou obcí Holedeče, ve slovanském dávnověku jmenovaných „Holedeč a Holedeček“ (Velký a Malý Holedeč), se událo již v době prvního osídlení žatecké země, i když první listinné zprávy sahají zpět pouze na počátek 14. století. V tomto čase zde byla usazena početná šlechtická rodina, která se pojmenovala podle svého sídla a postavila zde dvě tvrze. Tento šlechtický rod se také podílel na založení farního kostela a vykonával nad ním patronátní právo.

       V roce 1318 seděl v Holedeči Jindřich z Holedeče, který žil se svými příbuznými a sousedy v nesváru, proto jeho hospodářskou usedlost přepadli a drancováním mu způsobili mnoho škody. Jindřich si tedy stěžoval u královského zemského práva a požadoval od Miloslava, Tomáše, Vocha a Mirzena (Miřej?) z Holedeče odškodnění ve výši 20 kop grošů od každého. Ze stejného důvodu podal žalobu také proti Vitoslavovi, Strziechovi a Jarekovi z Měcholup, Staßovi (Stachovi?) ze Stroupeče, Benešovi ze Žíželic, Tiburzovi (Ctiborovi?), Drzekovi (Diřekovi?), Rzywinovi (Řivínovi?) z Milčevse, Lorencovi a Zdeslavovi z Hořan a Janovi z Hřivic.

       V roce 1332 byly zmíněny také majetky Vyšehradské kolegiátní kapituly v Holedeči; poté dne 30. ledna tohoto roku Albert z Kryr vyznal, že se svými syny, Hermanem a Alšikem (Alschickem?), od jmenované kapituly dle purkrechtního práva koupil vesnice Korczek (Korček?), Sýrovice, Měcholupy, pak 20 měřic v Holedeči a 50 měřic v Holedečku. V nedatované, avšak do roku 1341 spadající listině, která se týká dluhu 28 kop grošů (672 K), se vyskytují Buzko a Sulko z Holedeče, pak později (1362) se uvádí jako ochránci farního kostela v Holedečku šlechtici Purscho, (Burkhard), Myrin, Niklas, Liebhard a Velislav (zvaný Berka z Holedeče).

       Přech z Holedeče, který uzavřel dohodu s Benešem z Měcholup o spoluvlastnictví statků, s úspěchem uplatnil v roce 1332 svoje práva na tyto statky před Úřadem desek zemských. Tentýž Přech se uvádí v roce 1398 jako svědek, vedle Přecha ze Lhoty a Jana ze Žaboklik, před lenním soudem v rozepři vedené Janem ze Sádku, který si nárokoval právo na vlastnictví v Přerubenicích. Přech je také uveden v letech 1399 - 1404 jako ochránce kostela v Holedečku. Kromě něho se ještě tou dobou objevují: Jakub (1383), Hašek (1401), Velislav (1404), Odolen (1399 až 1407), pak Oldřich a jeho bratr Jan z Holedeče (1407 - 1416).

       Ofka, vdova Valkouna z Libořic, dlužila v roce 1414 Janovi z Holedeče 300 kop grošů a za tímto účelem využila svůj majetek v Libořicích jako zástavy. Po její smrti si vyprosil Odolen z Holedeče od krále Zikmunda (1437) její pojištěné věno ve výši 180 kop na tvrz a ostatní vlastnictví. Ještě v roce 1453 hájili bratři Jan a Hlaváč svůj majetek v Libořicích.

       V době husitských válek seděli na tvrzi v Holedeči bratři Prokop a Oldřich z Holedeče; výše uvedení bratři Jan a Hlaváč byli asi synové posledně zmíněného. Jan hájil v roce 1437 po vdově Prokopa Kateřině věno v Holedečku vůči své sestře Zdeňce, manželce Jakuba Pátka ze Žatce; rovněž v roce 1454 vznesl svá práva na 2 lány pozemků v Měcholupech, avšak bez úspěchu. Také v roce 1461 je tentýž uveden ve sporu o majetek v Radkově (dvůr Radkov existoval v holedečských lesních polnostech už v 16. století. Zbytky zdiva a sklepní klenby nalezené v místě původní stavby pocházejí z tohoto dvora. Dvůr byl pravděpodobně zničený ve třicetileté válce).    

       Naposledy se ze šlechtického rodu Holedeč ještě objevuje Oldřich  z Holedeče, kterému král Vladislav II., dne 13. června 1489 daroval majetek v Roztylech, Žíželicích a Čeradicích. 

       Statek Holedeč byl asi již dříve, nebo jen část téhož, převeden do vlastnictví jiné rodiny; neboť když v roce 1470 zemský sněm Čech stanovil vydání krajské vyhlášky k obraně země, přičemž na žatecký a rakovnický kraj připadlo 900 pěšáků, 100 jezdců a 30 vojenských vozů, byl mezi vyslanými odvodními komisaři v Holedeči jmenován také Smohař z Ročova. Na počátku 16. století se statek Holedeč objevuje v rozděleném vlastnictví Jana Borena ze Lhoty a Zikmunda Čelechoveckého. Několik poddaných posledně zmíněného unesli Dorotu, schovanku Borena, ten proto podal u královského nejvyššího soudu žalobu proti svému sousedovi panství Čelechoveckému a jeho poddaným, pastýřům Janovi Hutzlovi, Hendlovi z Holedeče a Hendlovi, podkonímu zemřelého Bohuslava Chotka. Jelikož se kromě pastýře Jana Hutzla žádný obžalovaný nedostavil k soudnímu jednání, byli tito dne 13. května 1519 odsouzeni, pastýři se poskytl odklad jeho pokuty. Zikmund Čelechovec se dostal později do dluhů. Jeho věřitel Tobiáš  Lhota ze Lhoty svoji pohledávku postoupil Mikulášovi Sulekovi z Hrádku, který tutéž přenechal Mikulášovi Hýzrlemu z Chodů. Když se tento od Zikmundova nástupce Strachoty staršího z Kralovic nedomohl žádné platby, nechal podkomoří Burian Medek z Valdeku dne 15. prosince 1527 vlastnictví Strachoty prostřednictvím komořího Matouše Baczeka ocenit a předat žalující straně Mikulášovi Hýzrlemu. K těmto majetkům patřily následující nájemníci:

 

K Holedeči:

       Mikuláš platil daň 30 grošů; Bartl 50 grošů; Urban 56 grošů; šenkýř Jan 1 kopu grošů; Veitova vdova 26 grošů; Hrůza 32 grošů a 3 slepice, také 7 dní kosil; Hrůza platil 30 grošů, 7 dní kosil; Vaněk Kaliesch platil 2 kopy 4 groše; mlynář 3 kopy 12 grošů; Šimon 52 grošů; Masopust 32 grošů; Brosch (Brož) 1 kopu 24 grošů; jeho syn Janek 46 grošů; šenkýř Jan ze lhotského dvora platil 1 kopu, 2 slepice a 7 dní pracoval na vinicích; Jíra Hejpa platil 1 kopu 40 grošů a 2 slepice; Beneš 32 grošů a 7 dní roboty; Tůma platil 20 grošů, 6 dní roboty; Michálek platil 1 kopu.

 

K Holedečku:

       Jan Lukáš platil 2 kopy a 4 slepice; Wolf 2 kopy 20 grošů a 4 slepice; Vávra 1 kopu grošů a 2 slepice; Trnka 1 kopu a 2 slepice; Mikuláš 2 kopy 40 grošů a 5 ½ slepice; právě tolik Vondra.

       Tyto majetky, a to část dvora Holedeč se dvěma tvrzemi, se dvěma vnějšími opevněními a nájemními venkovskými dvory, potom část dvora Holedeček s nájemními dvory, mlýn nad Holedečem, rybník, příkop okolo tvrze a církevní patronát v Holedečku, prodal Mikuláš Hýzrle z Chodů Jindřichovi staršímu z Údrče za 1371 kop a 21 grošů (16 456 K). Ten měl dva syny, Jana a Václava, kteří si dědictví pozůstalé po otci v roce 1549 rozdělili, přičemž posledně jmenovanému připadly statky Holedeč a Holedeček. Ale už po 30 letech Václavovi potomci Jindřich, Vilém a Václav Údrčtí z Údrče tyto statky prodali městské obci Žatec. Koupě byla uzavřena v roce 1579, v úterý před Šimonem a Judou za 13 500 kop míšeňských grošů (81 000 K) a ve středu po svátku neposkvrněného početí P. Marie zanesena do zemských knih. Prodanými se jeví: vesnice Holedeč a Holedeček s 25 poddanými, s tvrzí, pozemky, loukami, lesy, mlýnem, ovčínem, vinicemi včetně nového dvora Radkov a příslušenství. Žatecká kronika podává o této koupi také ještě zprávu neznámého pisatele, že Burian Trčka jako český zemský podkomoří byl u této záležitosti úředníkem, za co jemu zaplatili 30 kop míšeňských grošů (180 K), že dále muselo být zaplaceno panu Schönfeldovi 50 kop a pánům vyslaných do Prahy 21 kop, a to primátorovi Gallusovi Horaždiovskému a magistrovi Martinu Humeliusovi. Zanesení do desek zemských stálo 100 kop (600 K). Zároveň je podotknuto, že převzetí těchto statků městem Žatec následovalo dne 9. prosince 1579, poté co císař Rudolf II. dne 2. prosince 1579 zanesení smlouvy do zemských desek schválil. Mezi majetkem města Žatec zkonfiskovaného kvůli účasti na povstání v letech 1618 - 1620 a předaného ke spravování královskému soudci byly také statky v Holedeči a Holedečku. Protože ale byla městská obec Žatec zcela zruinována stálým vyživováním císařského vojska, byly jí po opakovaných žádostech všechny její statky navráceny zpět, s podmínkou, že vesnice Holedeček a Holedeč budou přenechány za odhadnutou cenu baronovi Johannovi  Kryštofovi z Paaru.        

       V roce 1628 byly vesnice Holedeček a Holedeč včetně lesů opět koupeny městskou obcí Žatec.

       Podle kupní smlouvy ze dne 4. února 1737 přešel také takzvaný Düherschův dvůr z majetku Kristiána Sekerky ze Sedčic do vlastnictví města Žatec za kupní cenu ve výši 4 300 guldenů.

       V roce 1781 přijel císařský rada pán von Schmied do Žatce, aby rozdělil vlastnictví obce, mezi tím také její vlastnictví v Holedeči, do soukromého vlastnictví.

       Lesní celek zahrnující kolem 1000 jochů (stará plošná míra, pozn. překl.) u Holedeče, který se v současné době nachází ještě ve vlastnictví města Žatec, byl stejnému ponechán.  

       Mezi živelnými pohromami, které během doby zasáhly Holedeč, je nešťastná pohroma, která obyvatele postihla v důsledku povodně v noci z 25. na 26. května 1872, ještě ve smutné vzpomínce současné žijící generace.  

       Podle informací očitých svědků je o tomto děsivém dni, který obyvatelé tehdy zažili, oznámeno následující:

 

Povodně v roce 1872

       Dne 25. května 1872, v sobotu před sv. Trojicí, se zvedla vichřice podobná orkánu doprovázená přeháňkou, která trvala asi až do 4. hodin. Touto dobou se obzor zatemnil mohutnými bouřkovými mraky, které se pozvolna přiblížily z jihozápadu. S krátkými přestávkami pršelo a hřmělo a zatímco navečer se tady déšť lil prudce proudem, rozzuřila se mezi Kryrami, Vroutkem a Jesenicemi silná průtrž mračen, která také způsobila prolomení hráze stebnického rybníka. Zakrátko byl Zlatý potok (dnes Blšanka, pozn, překl.) rozvodněný do takové výšky, že obyvatelé nízko položených staveb dokázali v místech zatopených vodou s námahou zachránit holý život, zčásti ale byli beznadějně ztraceni.

       Neštěstí zasáhlo obyvatele zcela bez přípravy, krátce před půlnocí, když jich už hodně hluboce spalo. Spousta vody způsobila v Holedeči obrovské neštěstí. Ještě pozdě večer, kolem 10 hodiny, šlo hodně obyvatel přes most Zlatého potoka, jehož tok sice shledali velmi rozvodněný, ale nevzbudil v nich žádné obavy.

       Už půl hodiny později probudilo obyvatele tlumené hučení stoupajících vln přitékajících strašnou rychlostí. S výjimkou Lössigových domů byly všechny budovy více či méně pod vodou. Několik samostatně stojících masivních domů, stodol a kůlniček nemohlo vzdorovat postupujícímu přírodnímu živlu a mizelo ve vlnách. Některé budovy byly tak zle poškozeny, že musely být odklizeny, v některých domech byly střechy proráženy ze zoufalství zčásti ručně. Pod troskami zřícených budov leželi utopení lidé a zvířata, které chytil divoký proud a nesl je ve změti nahromaděných klád a chmelových tyčí. Všude mrtvoly, jejichž pohled naplňoval hruď ubohostí a zděšením. 43 lidských životů zde bylo oplakáváno. Mnoho osob hledalo svoji záchranu na stromech, ba i ve výši komína se našla jedna žena, která se jen s velkou námahou dokázala dostat dolů ze svého záchranného útočiště.

       Ve zcela vyplaveném domě č. 30 (na jeho místě stojí nyní Meisterschův hostinec) bydlelo 10 osob, vdova Helmichová i se svými 3 dětmi a obuvník Franz Grasser se svojí chotí, jedním tovaryšem a 3 dětmi. Všichni utonuli až na tovaryše, který, uchvácen vlnou, šťastně dosáhl topolu, jenž mu poskytl záchranu (proto byl v lidové mluvě nazýván Schusterův topol, buď pojmenování podle příjmení, či obuvníkův topol pojmenování podle živnosti). V domě č. 24 utonuli paní Gerstenhöferová se 3 dětmi a 2 služkami. Majitel domu se přichytil okenního kříže a pevně se ho držel, dokud nebezpečí nepominulo. Zázračným způsobem bylo zachráněno jeho nejmenší dítě. To leželo v kolébce, kterou proniknuvší voda vyzdvihla až ke stropu, jejíž výška ho ale již nezasáhla. 

       Dům č. 23 byl vyplaven a jeho obyvatelé, nádeník i s chotí a 2 dětmi nalezli smrt. Někdo našel tohoto muže, který držel choť a děti pevně obemknutýma rukama, v bahně; vlny ho uchvátily při pokusu o útěk. V kupeckém krámě se zachránili 3 osoby: muž, žena a dcera tím, že se chytili příčného trámu umístěného těsně na stropě místnosti a ve strastiplné poloze, visící na rukou, tělo až po prsa ve vodě, strávili několik hodin.

       V domě č. 27 utonulo 5, v domě č. 17 osoby 4.

       Od očitého svědka, který vesnici těžce postihnutou povodněmi navštívil bezprostředně po katastrofě, došly pražskému večerníku následující informace: Když jsem přišel k polovině rozbořeného domu pana Franze Gerstenhöfera, našel jsem jeho manželku, 3 děti a 2 služky již položené v rakvích. Franz Gerstenhöfer a jedno dítě byli jedinými osobami, které se v tomto domě jako zázrakem zachránili. Ze zařízení, dobytka a šatstva nezůstalo vůbec nic, takže si Gerstenhöfer musel na pohřeb svých bližních vypůjčit šaty. Nešťastník mě vyprávěl průběh strašlivé katastrofy následovně: „My šli jako obyčejně kolem 10 hodiny do postele, nechali jsme ale svítit v pokoji světlo, protože nepřetržitě hodně pršelo. Byl jsem bezstarostný, protože až do mého obydlí dosud ještě nikdy voda nepronikla a potok byl přece daleko. Navíc byl můj dům dokonale chráněn 3 sáhy vysokým zemním valem a sousední mohutnou kamennou zdí. Okolo ½ 11 mě náhle vzbudil obrovský rámus, který pocházel od zřícení domovního zdiva. Já a moje žena jsme vyděšeně vyskočili z postele. V tom samém okamžiku zhaslo světlo a já shledal ženu a děti mrtvé. Příval vody proudící dovnitř oknem je uchvátil i s půlkou domu. Já sám jsem se brodil jen k peci, která se ale hned poté zřítila. Měl jsem ještě tolik síly, že jsem se dostal až k jednomu oknu, kterým voda pronikala dovnitř méně. V zoufalství jsem vtěsnal svoji hlavu do okenního rámu větracího okna a tak jsem visel, volajíc o pomoc, až do 3 hodin ráno, napůl ve vodě, napůl ve vzduchu. Po 4 hodinách ukrutného strachu ze smrti se mi podařilo chytnout se zahradního plotu. Nyní jsem mohl, oblečený pouze do košile, dosáhnout sousedova domu, kde jsem dostal nějaké šaty. Když jsem se znovu vrátil ke svému napůl zničenému domu, zaslechl jsem za jedním oknem, kde tok vody zaklínil malé zahradní prkno, slabé naříkání. Odstranil jsem ho a zahlédl svoje dítě, jediné, které mi zůstalo naživu.“

       Dne 6. června oznámil cestující pražskému večerníku: „U příležitosti svojí cesty z Karlových Var do Prahy, bylo mi příležitostně nabízeno, abych se díval na místa, kde Zlatý potok způsobil část svého nešťastného díla. Uviděl jsem krajinu mezi Měcholupy a Holedečem rozrytou a rozbrázděnou ničivým živlem s podemletými a zřícenými domy, které připomínaly spíše již ruiny. Spoušť, kterou povodeň způsobila v sotva 2 hodinách, se musí vidět na vlastní oči, aby si člověk dokázal vytvořit představu o neštěstí, které obyvatele zasáhlo nepřipravené ve spánku. To, co je zde k vidění, se může s jistotou přirovnat k silnému zemětřesení. Půda je částečně propadlá s příčnými a podélnými brázdami často 4 - 5 stop širokých. Kdysi tak krásné a bujné chmelnice jsou poničené naplavenými drolinami (kamenným říčním štěrkem, pozn. překl.) takovým způsobem, že se jen stěží znovu zkultivují. Zlatý potok opustil svoje obloukové koryto na pravé stráni a energicky si přes všechny překážky razil cestu údolím. Kvůli nestálosti půdy je nyní zcela vyloučen úsek železnice. Hráz  mezi  Chlumeckým vrchem a Novým mlýnem v délce 150 sáhů se částečně propadla. Velmi mě uspokojila opatření Buštěhradské železnice pro zajištění přepravy cestujících a nákladů. Při příjezdu jednoho vlaku na straně poškozeného místa stojí také už na druhé straně připravený vlak. Lidé opustí vagon, aby přestoupili do fiakru nebo omnibusu, pomocí kterého dosáhnou v několika minutách protivlaku. Přeprava zboží je zajištěna prostřednictvím přepravce Steina ze Žatce. Pražák by se divil, že by na nápisech autobusů rozpoznal názvy tamějších hotelů, které jinak zprostředkovávají spojení mezi nádražími v Praze. Mě se dotklo toto tím příjemněji, protože byla rozšiřována zpráva, že se přeprava cestujících odbývá žebřiňáky. Posledně zmíněné jsem hromadně zahlédl během jízdy až do  příští železniční stanice Sádek, protože se transport zboží na poškozeném úseku uskutečňoval po ose.      

       Vesnice Holedeč, kterou se při této příležitosti musí projíždět, nabízí děsivý pohled zpustošení a ubohosti a já věřím, že z postižených vesnic snad žádná tak strašlivě netrpěla, jako tato. V osamocené stojící stanici Sádek jsem našel improvizovanou, ale dobře zařízenou restauraci. V celé, ze strany buštěhradské železnice provedené  úpravě se objevuje duch přičinlivého a obezřetného vedení a úsilí, učinit následky živelné pohromy cestujícím co nejméně patrné.“      

       Paní Gerstenhöferová, rozená Willomitzerová, která tuto strašnou noc přežila, o tom vyprávěla: „Byla jsem tehdy 19 - tiletá, již skoro v plné síle svého života, jinak bych nemohla tu strašnou noc asi přežít. Naše rodiče spali v obytném stavení, my děti u prarodičů v protilehlém výměnku. Protože silně pršelo, šli jsme toho večera do postele později. Bylo kolem 11 - ti hodin, když jsem v polospánku uslyšela hlas svého táty: „Voda! Voda!“. Rychle jsem vyskočila a běžela po schodech dolů. Když jsem se dotkla nohou země, zpozorovala jsem, že mi už voda sahá až po kolena. Brodila jsem se rychle skrz, abych se dostala ke stavení svých rodičů. Ale marně, nemohla jsem už do dveří. Poněvadž jsem se obávala nebezpečí, spěchala jsem probudit ze spánku ostatní lidi v domě. Tito byli ale už vzhůru a ukryti na půdě. Mezitím stoupla voda takovou rychlostí, že jsem se už nemohla vrátit zpět ke svým sourozencům. Nyní jsem se snažila dostat se do stáje, abych odvázala dobytek. Proniklo tu již tolik vody, že dobytek stál předníma nohama na korytech a hlavy vystrkoval do výšky, aby se neutopil.

       S velkým úsilím se mi podařilo odvázat jednoho koně. Vyšvihla jsem se rychle na jeho hřbet a snažila se dostat se zvířetem na dvůr. Ale kůň zvedl hlavu do výšky a nehnul se z místa. S vynaložením své veškeré síly se mi podařilo doplavat na dvůr. Tady jsem se chytila oje od povozu, přelézajíc nejdříve bednu se štěrkem, pak shluk plovoucích prken. Avšak ty pod mýma nohama uplavaly a když jsem konečně dosáhla na kus zahradního plotu a cítila jsem se bezpečněji, zpozorovala jsem, že se odtrhly vrata od dvora a daly se do pohybu. Teď pro mě bylo největším nebezpečím, být strhnuta proudem. Ve svém strachu jsem křičela: „Táto, táto,! já musím pryč, nuže už mě nikdy více neuvidíš!“ Na můj úzkostný křik seběhl otec z půdy, šlápl vší silou na odtržená vrata od dvora a volal ke mně: „Dítě, dítě, snaž se jenom dostat do mé blízkosti!“ Smrtelná úzkost mi dodala sílu a už v tom samém okamžiku, kdy mě tato již opouštěla, mě otec chytil za vlasy a vytáhl mě k němu na dveře. Bezmocná, šaty roztrhané, vlasy plné chrastí, řas a bahna jsem ležela v jeho rukou. Mé záchraně následovala vleklá nemoc. Ještě do 3 hodin v noci stoupla voda. Před naším domem bylo tolik naplavených trosek, že jsme museli mnoho dní používat ke vstupu a východu štítové okno. Během celého léta nebyl náš dům obyvatelný.“

       Hluboce dojímající, srdcervoucí scény byly ty, které se odehrávaly na místním hřbitově v Holedečku, když se politováníhodné oběti neblahé pohromy ukládaly k poslednímu odpočinku. Ještě politováníhodnější byly členové rodin, otcové, matky a děti, kteří se plačící a naříkající tísnili u otevřených hrobů. Když Jeho Excelence místodržitel pan baron Koller projížděl dne 29. května během inspekce zaplaveného kraje kolem, uslyšel žalostné volání a uviděl na hřbitově shromážděné davy lidu. Dal ihned zastavit a odebral se na boží půdu, kde se 6 rakví spouštělo do otevřeného hrobu. Vedle hrobu stála spínajíce ruce mladá dívka. Byla to jediná dcera zůstavší naživu rodině Helmichové. Tato sloužila u správce v Libočanech a po zprávě o záplavách spěchala domů, aniž by tušila neštěstí, aby navštívila své členy rodiny. Přišla, aby svojí matku a sourozence doprovodila ke hrobu. Pan místodržitel jí vyjádřil slova útěchy a nechal předat dar.

       U této smutné příležitosti bylo povznášející to, jaký hluboký soucit a slitování tato zpráva všude vyvolala, jaká účast a ochota pomáhat se všude ukázala. Z města a venkova, obzvláště ze sousedních osad, docházely pro postižené významné peněžité dary, šatstvo, potraviny atd. Městská obec Žatec šla kupředu dobrým příkladem. Zde uskutečněná sbírka poskytla obnos ve výši 6066 zlatých 70 fl.; mimo toho byly odeslány postiženým rodinám celé vozy potravin a množství oděvů. V žateckém okrese asi nebylo osady, která by nepřispěla ke zmírnění útrap. Obzvláště vynikajícím způsobem se na záchranné akci podílel žatecký starosta Dr. Haßmann a lékárník Josef Podubetzky; prvnímu byl proto propůjčen Rytířský kříž řádu Franze Josefa a posledně zmíněnému zlatý záslužný kříž. Čestně vyzdvihnuta budiž také obětavá činnost tehdejšího starosty Ambrose Lässiga a polesného Kunze, kteří byli vyznamenáni zlatým záslužným křížem. Právě tak budiž nezapomenuto statečného železničního hlídače (jeho jméno nemohlo být bohužel zjištěno), který pomocí včasného upozornění železničního personálu zabránil snad ještě tragičtějšímu neštěstí. Jemu byla ředitelstvím udělena odměna a vyznamenání.                              

       Na památku tohoto neštěstí slaví obec Holedeč každoročně koncem května pamětní den. Podle matriky úmrtí farního úřadu v Holedečku se při povodních v Holedeči utopili a na místním hřbitově v Holedečku pohřbili následující osoby:

 

1. Grasser Franz, obuvník                                     41 let

2. Grasser Agathe, obuvníkova žena                  34 let

3. Grasser Anna, obuvníkova dcera

4. Grasser Franz, obuvníkův syn                             8 let

5. Grasser Karl, obuvníkův syn                                6 let

6. Helmich Anna, vdova nádeníka                         35 let

7. Helmich Julie, dcera nádeníka                             9 let

8. Helmich Marie, dcera nádeníka                       ¼ roku

9. Helmich Josef, syn nádeníka                             12 let

        10. Gerstenhöfer Katharina, žena sedláka              24 let

        11. Gerstenhöfer Aloisia, dcera                              4 roky

        12. Gerstenhöfer Pauline, dcera                              3 roky

        13. Gerstenhöfer Berta, dcera                                ½ roku

        14. Meder Marie, služka                                         16 let

        15. Tippner Hermine, služka                                   14 let

        16. Grasser Adelheid, dcera obuvníka

        17. Grasser Marie, dcera obuvníka                         3 roky

        18. Moyses Aloisia, dítě nádeníka                             6 let

        19. Moyses Karl, syn nádeníka                               10 let

        20. Moyses Vilhelm, syn nádeníka                        ½ roku    

        21. Kultscher Theresia, dcera sedláka                 9 ½ roku    

        22. Kultscher Eduard, syn sedláka                          4 roky

        23. Kultscherová Johanna, dcera sedláka                   6 let                   

        24. Guhl Aloisia, služka                                           27 let

        25. Guhl Anna, dcera služky                                 7 týdnů

        26. Landisch Josef, nádeník                                     52 let

        27. Landisch Johanna, manželka nádeníka              34 let

        28. Landisch Marie, dcera nádeníka                        11 let

        29. Landish Theresia, dcera nádeníka                        8 let

        30. Schramm Anna, obuvníkova žena                     34 let

        31. Schramm Anna, obuvníkova dcera                     6 let

        32. Gerstenhöfer Hedwig, služka                            21 let

        33. Gerstenhöfer Anna, dcera                                  1 rok

        34. Gerstenhöfer Rudolf, zedník                             28 let 

        35. Luderer Ambros, syn nádeníka                           8 let

        36. Tamshorn Anton, tesař                                      33 let

        37. Tamshorn Anna, dcera                                      10 let

        38. Landisch Albine, dcera nádeníka                    ½ roku

        39. Tippner Theresia, sedlákova dcera                    12 let

        40. neznámá žena                                                    36 let

        41. neznámá žena                                                    30 let

        42. neznámá dívka                                                   1 rok

        43. Blasche Adolf z Libořic                                     33 let

 

       Na místní kapli a na domě č. 64 je ještě dnes vidět úroveň hladiny vody oné nešťastné noci. Příslušná značka ukazuje výšku vodního sloupce přibližně 2 metry. 

       Již v roce 1621 se v Holedeči uvádějí některá jména rodin, které existují ještě dnes, např. Eisenstein, Gerstenhöfer, Roßbach, Singer, Stark, Jakob, Kurz atd.  

       V roce 1715 zde vládl mor, 1846 byla budována silnice ze Žatce přes Holedeč.

       V roce 1822 vyhořel obytný dům č. 49, 1860 bylo zničeno ohněm č. 28 Josefa Horáka a sousední stodola patřící Franzovi Schellerichovi (nynější majitel Eduard Bley).

       1863 vyhořel obytný dům Antona Kurze č. 48 (nyní patřící Ferdinandovi Hohlerovi), 1878 stodola patřící k č. 53 (nyní ve vlastnictví Antona Grosche) a r. 1897 zasáhl blesk obytný dům Eduarda Nejedlého č. 59 a způsobil požár.   

       Krupobití v roce 1856 způsobilo významné škody na polích, v červnu toho roku 1872 byly zemědělské plodiny opětovně zničeny krupobitím. Přibližně až do roku 1865 bylo v Holedeči a Holedečku dočasně, zvláště v zimních měsících, nastěhováno vojsko, tenkrát patřící k posádce v Žatci. O tomto ubytování svědčí název „Vojenské stáje“, se kterým se ještě dnes označují stáje tehdy obsazené kavalerií. V roce 1866 tady byla při průchodu vojsk ubytována přes dvě noci a 1 den a na zpáteční cestě přes 5 dní pruská armáda.

Holedeček

       Holedeček leží na levém břehu Zlatého potoka (dnes Blšanka, pozn. překl.), vzdálená 4,5 km na jih od Žatce a 3 km od příští železniční stanice Měcholupy. Obec čítá 31 domů se 175 obyvateli. Na západní straně, docela blízko vesnice, překračují koleje buštěhradské železnice silnici Žatec - Rakovník. Na východě ohraničuje údolí řídce zalesněný Janův vrch, na jihozápadě lemují místní oblast svahy Chlumeckého vrchu.  

       S výjimkou polností ležících dál kolem Janova vrchu je půdní oblast velice úrodná, takže všechny zemědělské plodiny dospějí ke zdárnému vývoji. V dolině, kde ornou půdu tvoří sprašové zeminy a velmi úrodné aluviální jílovité zeminy, se nacházejí především chmelnice. Hlína vytěžená ve zdejším ložisku je využívána k výrobě cihel, které tím získají na kvalitě.

       Holedeček má kruhovitou náves s většinou s přízemními, ohnivzdornými domy. Na východní straně se na návrší zvedá farní kostel zasvěcený sv. Bartoloměji; vzdálená sotva 200 kroků od něho, stojí jednopatrová farní budova. Na jižním konci obce, těsně u silnice do Holedeče, leží hřbitov. Nová školní budova se nalézá mimo vesnici, na druhé straně silnice. Ta je postavena ve švýcarském slohu a obklopena půvabnou zahradou. Naproti ní se nachází dřívější budova školy. Dopravu zprostředkovává okresní silnice Žatec - Rakovník vedoucí kolem obce; druhá okresní komunikace do Veletic a Stránek byla dokončena v roce 1903.

       Holedeček je farní obce, vlastní trojtřídní obecnou školu a je přidělena poštovnímu úřadu a zdravotnímu obvodu do Měcholup.

       Starostou je současný majitel hospodářství Alexius Winkler.

       Živnost a maloobchod zastupují: 1 hostinský, 1 kovář, 2 obuvníci, 1 švadlena, 1 kupecký krám a 1 obchodník s ovocem. Živnostenské společenstvo existuje od roku 1890.

       Pravěké nálezy. U obce bylo osídlení doby bronzové. Nálezy z kulturních jam zůstaly většinou bez povšimnutí a ztratily se; jen málo nálezů se nachází v soukromém vlastnictví.      

 

Místní dějiny

       Kostel. Kostel a fara existovala už pře rokem 1346. Touto dobou byl farář z Holedeče pověřen vyhlašovat v kostele o nedělních a svátečních dnech slavnostní exkomunikaci Jaroslause Cliense de Dřimitz. Faráři z Holedeče se měnili velmi rychle, jak nás zpravuje následující: V roce 1362 sjednal farář Veit výměnu prebendy s farářem Václavem z Vysočan, k čemuž dali svoje svolení ochránci fary, rytíř z Holedeče a Jaroslav ze Stránek. Tento farář Václav mohl být ten, který se roku 1387 uvádí pod jménem „Wienko“. Jak dlouho onen farář v Holedeči byl, není známo. Jemu v roce 1399 následoval v držení farní důstojnosti Oldřich, který ještě ve stejném roce se svolením Přecha a Odolena z Holedeče, Nadslava z Veletic a žateckého měšťana Nikolause Geblenze (Koblenzera) přenechal výměnou svoji prebendu páterovi Janovi, potud oltářníka u sv. Leonarda v Čáslavi. Nadslav z Veletic svůj dvůr ve Stránkách  v roce 1401 přenechal podle purkrechtního práva dědičnému nájemci a holedečského faráře proto za ztrátu desátku odškodnil tím, že kostelu v Holedečku daroval 42 ½ strychů orných polí, jednu část lesa „Luchy“ a pozemky, ze kterých nájemce Ondrák zaplatil 1 kopu ročního úroku. Mimo to obdržel farář ještě 2 strychy luštěnin jako desátek. S touto náhradou se nechtěl farář Jan spokojit, tedy už po 2 letech Holedeč opustil, aby farnost  vyměnil s farářem Otou v Lužicích (u Kadaně). Když Oto už po tříletém působení zemřel, byl páter Jan, potud farář v Kujoredech (u Přimdy) za prebendu uveden do návrhu a také potvrzen. Ten brzy upřednostnil výměnu s oltářníkem litoměřického kostela Všech svatých, Václavem (1407). Rychlá výměna holedečských duchovních pastýřů trvala dále. Posledně jmenovanému farářovi Václavovi následoval velmi brzy páter Jan, který už v roce 1410 opět měnil s Petrem, farářem v Nepomyšli. Ten přijal v roce 1414 faru v Soběsukách, načež byl potvrzen páter Jindřich z Nahořečic. Jeho  nástupce byl Hanuš (Jan), potud  farář v Kolešovicích. S ním se uzavřela řada předhusitských farářů.

       Příjmy fary, která v letech 1369 - 1405 zaplatila 24 grošů papežského desátku, se řadily k průměrně dotované prebendě. Patronátní právo vykonávali majitelé z Holedeče, rytíř z Veletic, Nadslav a Vilém a žatecká patricijská rodina Kobrenzova.

       Pozdější osud fary a kostela nejsou známy.

       Do začátku třicetileté války počínaje rokem 1626 byl holedečský kostel pouze filiálkou kostela v Žatci. Teprve roku 1788 se stal Holedeček opět nezávislou farou.   

       Pořadí duchovních od roku 1788: P. Norbert Lehmann 1788 - 1817; Gotthard Karl Durdik 1817 - 20; Michael Franz Fischer 1820 - 25; Lukas Josef Panhans 1825 - 37; Eduard Batka 1837 - 38; Alexius Ludwig Hallisch 1838 - 74; Gregorius Segl 1874 - 75 (5 měsíců); Milo Schornböck 1875 (8 měsíců); Roman Made 1875 - 76; Karl Králík 1876 - 81; Vitus Runt 1881 - 83; Erhard Gregor 1883 - 87; Alexander Beckert 1887 - 96; Galesius Šetka 1897 - 1901; Milo Vašta 1901 - do současnosti.  

       V roce 1902 pořídil farář Milo Vašta z vybraných peněz 3 nové zvony, které obdržely při svěcení vykonaném okresním vikářem páterem Josefem Brücknerem jména: Václav, Jan Křtitel a Maria.

       Nynější hřbitov byl zřízen v roce 1867.

       Na kaplích, sochách a křížích je uvedeno: kaple Panny Marie Pomocné založená farářem páterem Lehmannem, vzdálená 30 kroků od školní budovy; polní kříž u cesty do Žatce s nápisem postavený na pozemku zakladatele, zednického mistra Franze Lässiga; socha Panny Marie Pomocné blízko u silnice z Holedečku do Holedeče, zřízená farářem Lehmannem v roce 1816; kříž v Holedeči zřízený Dismasem Eisenmannem; kříž u topolové aleje zřízený Antonem Gerstehöferem; socha Krista Spasitele u cesty do Klůčku mezi 3 lipovými stromy, zřízená Franzem Lässigem z Holedeče a Wenzelem Strohnerem z Holedečku; železný kříž na kamenném podstavci s vyobrazením Krista Spasitele v poli „Tuna“ zakladatele Wenzela Richtera 1852; právě takový kříž s nápisem: „Ke slávě boha“ na poli Wilhelma Willomitzera v Holedečku, zřízený 1863 a velký dřevěný kříž na Chlumeckém vrchu.  

       Škola. Kdy byla zdejší škola založena, se nedá přesně zjistit, ale jisté je, že existuje už přes 120 let. Původně školní obvod zahrnoval kromě Holedeče a Holedečku také vesnice Stránky a Veletice. V tehdejší jednotřídní škole působili jako učitelé: Georg Seibert, Hallisch, Hubert Wildner, Franz Dolegni, Karl Jäger 1825 - 80. Během úředního působení posledně jmenovaného, který měl titul Vzorného učitele a obdržel stříbrný kříž za zásluhy, se škola v roce 1857 stala dvoutřídní. Po něm ve funkci řídících učitelů následovali: Laurenz Zettlitzer 1880 - 1. listopad 1880; venkovský řídící učitel Franz Horner 1. listopad 1880 - 1. březen 1881; Michael Sewelin 1881 - 93; Josef Michel 1893 - 98; venkovský řídící učitel Adolf Ingrisch 1. únor 1898 - 1. září 1898; venkovský řídící učitel Josef Schmalfuß 1. září 1898 - 1. březen 1899; řídící učitel Franz Horner 1. března 1899 - dodnes.  

       Industrializaci vyučovaly učitelky: Anna Pöhnert do 1881; Marie Böhm 1881 - 95; Anna Tittlbach 1. září 1895 do 1. prosince 1895; Albine Stanka 1. leden 1896 do současnosti.   

       Po dokončení nově vybudované školní budovy byla instituce ve školním roce 1900 - 1901 rozšířena otevřením třetí třídy.  

       Současný stav učitelského sboru: Franz Horner, řídící učitel; Josef Schmalfuß, učitel; Anna Miksch, učitelka; Albine Stanka, učitelka industrializace.

 

       Povodeň z 25. na 26. května 1872 tu v polích a na chmelnicích způsobila značné škody. Veškerá půda v údolí s nejkrásnějšími pozemky sloužících většinou k pěstování chmele byla zaplavena, rozrušena, vyhloubena a zbavena úrodného povrchu, takže se ztratila nejen sklizeň v tomto roce, ale také bylo zapotřebí značných nákladů, aby zpustošené pozemky byly zase schopné výsadby. Škoda, jež zatopení způsobilo chmelovým tyčkovkám v důsledku odplavení půdy,  činila mnoho tisíc zlatých. Naštěstí zde nebyl zmařen žádný lidský život.  

       Obec byla v posledních letech několikráte zasažena požáry. Tak vyhořela v roce 1849 stodola domu č. 1 (Vilém Willomitzer), 1885 obytný dům Aschenbrennera (nyní Antona Ladengasta) a v roce 1891 vypukly dokonce 3 požáry. V tomto roce se staly obětí plamenů stodoly u č. 12 (Alexius Winkler), u č. 4 (Josef, nyní Theodor Scheiter) a u č. 3 (Ambros Lässig, nyní Jan Hoblik). Vojenské ubytování a průchody vojsk viz. Holedeč.

                              

 

                                                              

Památkově chráněné objekty

Číslo rejstříku: 43565/5-1132
Část obce: Holedeček
Památka: kostel sv. Bartoloměje
 

Číslo rejstříku: 42820/5-1133
Část obce: Holedeček
čp.: čp. 8
Památka: venkovská usedlost
 

Stránky

Tato obec se může pyšnit jednou raritou: její jméno vymyslel otec českého dějepisectví František Palacký. Původně se totiž Stránky jmenovaly Drunice - v roce 1341 se v pramenech vyskytuje Jaroslav z Drunic. Toto pojmenování, odvozené od podstatného jména "drn", se v pramenech uvádí ještě po celé předbělohorské období. V berní rule z roku 1654, kdy ve vsi bylo 12 usedlostí (čtyři z toho pusté) a jména osadníků vesměs německá, byly Stránky uvedeny pod názvem Drahnice. Když byla obec v průběhu 17. století úplně poněmčena, začali místní obyvatelé svému domovu říkat Tronitz. Použili přitom názvu vesnice, která ležela nedaleko mezi Veleticemi a Žatcem a za třicetileté války zanikla. Palacký, když v roce 1848 vydával svůj Popis Království českého, si této záměny nepovšiml a ke jménu Tronitz vymyslel český ekvivalent Stránky. Jak vidno, jsou dějiny názvu Stránek poněkud komplikované.

Ve 14. století byly sídlem vladyckého rodu, který měl v predikátu název vesnice. Po husitských válkách byla obec majetkem žateckého patricije Koblenzera. Časem se stala součástí panství měcholupského a pak dobříčanského, kde zůstala až do roku 1850. Někdy v této době zde bydlel s rodiči pozdější slavný cestovatel po Arábii Eduard Glaser. Ottův slovník naučný udává v roce 1900 v obci 49 domů a 228 obyvatel - samé Čechy, což je ale velmi nepravděpodobné. Pošťák tehdy docházel do Stránek ze Žatce, obec byla přifařena pod Holedeček. Za první republiky, v roce 1921, zde žili pouze Němci, jedinou výjimku tvořila česká rodina železničního zřízence. Nejvíce obyvatel měly Stránky roku 1869 - celkem 249. Stránky (Tronitz nebo také Troinitz) leží v nadmořské výšce 241 metrů, pět kilometrů jihovýchodně od Žatce. Stránky byly původně součástí okresu Žatec, se kterým byly v roce 1960 včleněny do okresu Louny. V té době byly Stránky osadou Holedeče. V lednu 1981 se staly i s obcí Holedeč osadou Měcholup, od roku 1990, kdy se Holedeč osamostatnila, jsou opět její osadou.

Ke kapličce ( kaple se zvonem) ve Stránkách se váže zajímavá příhoda. O to, že byla (jako jedna z nemnoha v posledních letech) nově zapsána do seznamu státem chráněných kulturních památek, se zasloužil i vedoucí referátu kultury Okresního úřadu Louny Petr Novák: "Jel jsem na ministerstvo, stál jsem nad pracovníkem, který byl zápisem pověřen a čekal. Celá ta procedura trvá jen chvilku, ale měl jsem strach, aby naši žádost neodložil a ona se někde neztratila. Tak jsem mu řekl, že tam budu stát, dokud stráneckou kapličku do státního seznamu nezapíše. A stál jsem tam skutečně tak dlouho, než ji tam zapsal."      

Dalším památkově chráněným objektem je barokní výklenková kaplička u rozcestí Veletice – Stránky.

 

 

 

Překlad tzv. Tutteho kroniky - Der politische Bezirk Saaz. Eine Heimatkunde, Saaz 1904

Stránky

Nedaleko Zlatého potoka (Blšanka) leží na pahorku na pravém břehu vesnička Stránky. Čítá 47 domů s 228 obyvateli. Místo se nachází 5 km jihovýchodně od Žatce a 3,5 km od nejbližší stanice Buštěhradské dráhy, Trnovany. Rozloha obce je 216 ha 48 ha.

Na severu a na západě se rozprostírá údolí Zlatého potoka, na východě se mezi zdejším kopcem a Ovčí horou (Dobříčanský les) otevírá úzké boční údolí, kterým protéká Klučecký potok, směrem k jihovýchodu se rozšiřuje a zplošťuje, zatímco na jih od obce se rozprostírá malá náhorní plošina. Po levém břehu Zlatého potoka vedou silnice z Holedeče do Veletic a koleje Buštěhradské dráhy.

Niva ležící ve dvou údolích nabízí díky svým vynikajícím půdním podmínkám a chráněné poloze příznivé podmínky pro chmel, zatímco podloží náhorní plošiny, které je někdy více a někdy méně písčité, se téměř výhradně využívá pro pěstování obilovin a okopanin, stejně jako píce.

Uprostřed obce, jejíž některé přízemní domy se táhnou přes kopce, stojí pod dvěma akáty dřevěný kříž s obrazem Spasitele a kaple se zvonicí. Dostatek dobré vody poskytují obyvatelům dvě místní studánky, z nichž jedna se nachází u kapličky pod stinnými větvemi dvou mohutných lip.

Spojení s obcí Veletice, která je na levém břehu Zlatého potoka, zajišťuje 400 metrů dlouhá okresní silnice. Do ostatních sousedních vesnic vedou pouze silnice a pěšiny. Poštu denně doručuje zemský listonoš z poštovního úřadu v Žatci.

Stránky patří k farnosti Holedeček, do žatecké lékařské čtvrti, přičemž školu má ve Veleticích.

Starostou obce je zemědělec Wenzel Rieger. Dříve tento úřad zastávali: Franz Eisenstein, Josef Hering, Georg Zerkler, Franz Eisenstein, Josef Zerkler, Anton Müller, Josef Riedl, Vinzenz Klein (3 období).

Kromě již zmíněných náboženských soch je třeba zmínit také: socha s obrazem Krista na východním konci obce, postavená k slávě Boží Christinou Riedl v roce 1872; kaple při cestě do Žatce, postavená Augustinem Riedlem kolem roku 1820 a kaple sv. Petra a Pavla od podnikatele Josefa Riedla na silnici směrem na Veletice. Obyvatelé slaví svátek těchto světců jako den slavnostní přísahy na památku velmi významné škody způsobené povětrnostními vlivy. V místě nejsou žádné spolky. Živnostmi se zabývají 2 hostinští, 1 obchodník, 1 mlynář a pekař chleba, 1 švec a 1 kovář.

Místní historie. Vesnička Stránky byla ve 14. století sídlem stejnojmenného šlechtického rodu pánů z Drunycz (Tronitz - Stránky), z nichž se roku 1341 jmenovitě uvádí Jaroslav de Drunycz. V roce 1401 nacházíme Stránky částečně spojené s Veleticemi jako majetek rytíře Radslawa z Veletic, z jehož stráneckého dvora dostávali desátky faráři z Holedečku (1421). Později, aby uvolnil svůj statek Stránky, převedl Radslaw tento desátkový závazek na další majetky, které mu patřily, a do oblasti lesů Luhy. Část Stránky patřící Radslawu následně zůstala spojena s panstvím Veletice a kolem poloviny 18. století s ním přešla do panství Dobříčany.

Kolem roku 1453 se ve Stránkách objevil u některých úrokových plateb bohatý žatecký měšťan Koblenz, a ty po jeho smrti připadly králi Ladislavu, který je udělil Johannu von Kamenahora (Jan z Kamenné hory). Proti tomuto daru protestoval žatecký občan Lukáš Prager jménem své manželky Marthy (rozené Koblenzer) a syna Wenzela. Jan z Kamenné hory se po dlouhé hádce vzdal svých nároků ve Stránkách ve prospěch rodiny žalobce. Tyto majetky ve Stránkách udělené Janu z Kamenné hory mohly být pravděpodobně majetkem, který patřil k panství Michelob (Měcholupy) až do roku 1848, i když je také možné, že k němu byly přiděleny také Stránky patřící k posledně zmíněnému panství, když rodina Sekerka von Sedschitz (Sedčic) panství rozdělila v rámci dědictví.

V noci z 27. na 28. září 1887 shořely stodoly u domu č.p. 17 a 18 a také hospodářská budova domu čp. 16. Požáru padly za oběť i další stavby: stodola Wenzela Schermera v roce 1869, stodola Franze Richtera v roce 1882 a dům Aloisie Kleinové v letech 1880 a 1890. V roce 1866 do obce přišli Prusové na svém zpátečním pochodu. V roce 1872 byly Stránky postiženy také povodní Zlatého potoka. Zatopen byl zejména mlýn a vinařský dům „im Leich“. Obyvatelé mlýna, překvapeni povodní, se museli uchýlit na skříně a strávili tam několik mučivých hodin.

Dne 10. října 1907 vypukl na půdě domu majitele Hilberta požár, který zničil střechu a 15 stohů chmele.  

Památkově chráněné objekty

Číslo rejstříku: 50050 / 5-5865
Část obce: Stránky
Památka: kaple se zvonem
 

Číslo rejstříku: 42752 / 5-1134
Část obce: Stránky
Památka: výklenková kaplička
 

Veletice

  Název  obce pochází  z vlastního jména Velata. Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1340, kdy ji vlastnil vladyka Bohuněk z Veletic. Veletičtí drželi rodový majetek do poloviny 15. století, kdy jsou zde uváděni poslední známí členové rodu, bratři Vilém a Hrzek. Majetky zde však měli i někteří bohatí žatečtí měšťané. V letech 1510 až 1623, kdy je zde doložena i tvrz, zde sídlili Sekerkové ze Sedčic. Poslednímu  z nich, Baltazarovi, byly Veletice za účast na stavovském povstání konfiskovány a  roku 1627 prodány Janu Kryštofovi z Paaru, který je připojil k panství Měcholupy. V roce 1654 zde hospodařilo osm sedláků a čtyři chalupníci, dvě usedlosti byly pusté.  Podle jmen byli všichni Němci a všichni  pěstovali chmel.

Veletická tvrz za třicetileté války zanikla. Stála na říčce Blšance. V roce 1750 koupil obec Leopold Clary a začlenil ji k panství Dobříčany. Veletice mají dva významné rodáky. Především je to MUDr. Adolf Seifert (1826 - 1910), asi nejvýznamnější žatecký  historik. O dějinách  města, kde  vykonával lékařskou  praxi, napsal tři knihy (všichni  historikové z nich  pilně čerpají) a množství článků a studií. Pohřben je na žateckém hřbitově. Druhým je roku 1834  narozený  architekt a později vídeňský továrník Karl Schlimp. Podle jeho projektu  byla v Žatci postavena škola v Komenského aleji a vlakové nádraží Praha – Těšnov, zbořené v 80. letech při stavbě přeložky tramvajové trati na Florenci. Velká povodeň Zlatého potoka v roce 1872 si zde vybrala daň v podobě tří zmařených lidských životů a mnoha zničených usedlostí (zejména  čp. 32).

Do roku 1878 navštěvovaly zdejší děti školu v Holedečku, pak se vyučovalo v  jednom z obecních domů. V roce 1884 byla  postavena nová školní budova. Roku 1903 byla postavena silnice do Holedečku s odbočkou do Stránek. Nejstarším  zdejším  spolkem  byla  roku 1896 vzniklá odbočka Svazu Němců v Čechách, hasiči  vznikli o tři roky později. V roce 1921 byla obec z 96 % německá - jedinými Čechy byli zaměstnanci  na  dráze.  Nejvíce obyvatel tu žilo roku 1900, celkem 461. Veletice leží čtyři kilometry jihovýchodně od Žatce v nadmořské výšce 215 metrů.

Památkově chráněn je dům se stodolou čp. 36 – chalupa z 19. století s dřevěnou pavlačí, která dokládá původní lidovou architekturu Žatecka.

Kolem  roku 1800 zde byla  postavena klasicistní kaple.

Památkově chráněné objekty

Číslo rejstříku: 42591 / 5-1135
Část obce: Veletice
čp.: čp. 36
Památka: venkovská usedlost
 

Historie obce Holedeč

Od r. 1945

Po druhé světové válce dochází ze všech obcí ( Holedeč, Holedeček, Stránky a Veletice) k odsunu sudetských němců a postupnému osídlování lidmi z vnitrozemí, ale také ze zahraničí, z Volyně ( Volyňští Češi), kteří zde osídlili opuštěné statky.

Po válce obce Holedeček a Stránky spadaly pod MNV Holedeč a MNV Veletice až do roku 1981, kdy obce příslušely MNV Měcholupy až do sametové revoluce v roce 1989.

V tomto období vznikají nové subjekty, jako například TJ Sokol Holedeč, který byl založen v roce 1951. V rámci akce Z si fobalisté budují hřiště a zázemí – fotbalové kabiny.

Dalším subjektem byl poválečný československý svaz žen ( složky NF) Tento svaz organizuje různé společenské akce, brigády.

Ve svojí činnosti pokračují po válce i dobrovolní hasiči, jejichž vznik se uvádí v roce 1870, ale v článcích o katastrofální povodni dne 25.5. 1872, se nic o pomoci hasičů neuvádí.  

V roce 1975 se v rámci akce Z vybudoval kulturní dům v Holedeči . Z budovy č.p.7 ( bývalý hostinec) v Holedeči si dobrovolní hasiči budují provizorní hasičskou zbrojnici a po roce 1969 objekt přestavují prakticky do dnešní podoby ( v současné době již SDH v obci nepůsobí )

V Holedeči stojí za zmínku událost, kdy na původní most přes Blšanku, najela v roce 1975 vojenská kolona směřující na oslavy osvobození do Prahy a celý most se zřítil.

most

V té době nebyl přes potok jiný most, musel se využívat brod. Na místo původního mostu byla dovezena polovina mostu z obce Počedělice. Proto je také most pouze s jedním jízdním pruhem. Tento most byl vyroben v roce 1884 v kladenských hutích.

Zajímavý je i příběh mateřské školy v Holedeči. Mateřská škola i MNV Holedeč ( MNV pouze do roku 1981) byly umístěny v objektu č.p.141 V Holedeči. K tomuto objektu náležel i přilehlý park. V roce 1991 se o objekt přihlásil restituent a tehdejší starosta, resp. zastupitelstvo objekt vydalo, i když sloužil tehdy pro mateřskou školu, čili občanské vybavenosti. Mateřská škola se stěhuje do bytu 3+1 v č.p. 2 v Holedeči, kde prakticky fungovala až do roku 2012. Nový majitel objekt prakticky obratem prodává panu Burešovi a v roce 2011 tento objekt kupuje zpět Obec Holedeč, ale bez parku, obec objekt kompletně rekonstruuje a v roce 2012 zde slavnostně otevírá novou mateřskou školu pro 25 žáků.

V době před sametovou revolucí, v roce 1989, je v obci Holedeč pouze vodovod z roku 1929 a rozvody NN a VO. Ve Stránkách a Veleticích v tomto období je pouze NN a VO.

V roce 1989 proběhla sametová revoluce a v roce 1990 vzniká právnický subjekt Obec Holedeč s OÚ Holedeč.

od roku 1990

 V tomto období dochází k velkému rozvoji obce Holedeč a jejích spádových obcí.

Prvním starostou Obce Holedeč se stává pan Karel Kadlec. Funkci starosty vykonává od roku 1990 do roku 2000

Druhým starostou se stává Otakar Fořt a je starostou od roku 2000 do roku 2006. 

Po volbách v roce 2006 se opět stává starostou Karel Kadlec, v roce 2007 ho zastupitelstvo odvolalo a do funkce starosty byl zvolen ing. Pavel Adamec.

V roce 2014 byl zvolen starostou obce Zdeněk Krejčík.

 

Velmi významným rokem pro Obec Holedeč bylo schválení obecního znaku a praporu v roce 2010.

 

      Znak obce Holedeč                                                                                         Vlajka obce Holedeč

 

Od roku 2008 má obec svou kroniku. Z minulosti se žádná kronika obce nedochovala. Některé historické momenty jsou prý zaznamenány v kronice zámku Líčkov.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Datum a čas

Dnes je pondělí, 17. 6. 2024, 12:56:25

Informace od nás

Smart info

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím SMS a e-mailů

Více o službě

Chci se zaregistrovat

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1
1
2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Aktuální počasí

dnes, pondělí 17. 6. 2024
zataženo 25 °C 12 °C
úterý 18. 6. slabý déšť 29/14 °C
středa 19. 6. zataženo 30/16 °C
čtvrtek 20. 6. déšť 29/19 °C

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

google-play-downloadapp-store-download

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:2
DNES:145
TÝDEN:145
CELKEM:278167

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

Kalendář svozu odpadů

Červen 2024
Po Út St Čt So Ne
27
28 29 30 31 1 2
3
4 5 6 7 8 9
10
11 12 13 14 15 16
17
18 19 20 21 22 23
24
25 26 27 28 29 30